Fokoláre

Hnutí fokoláre vzniklo v roce 1943 v Tridentu v Itálii. V atmosféře nenávisti a ničení druhé světové války se Bůh-Láska stal pro Chiaru Lubichovou a její první přítelkyně jediným ideálem, který nepomíjí. Tento objev s nimi zakrátko sdílelo okolo pěti set lidí a stal se první inspirující jiskrou vznikajícího hnutí. Chiara pochopila, že v Ježíšově závěti “ať všichni jsou jedno” (srov. Jan 17, 21) je obsažen projekt univerzální jednoty, kterému je třeba věnovat celoživotní úsilí. Vzniká tak hnutí duchovní i sociální obnovy. Od začátku ho lidé nazývali hnutím “fokoláre” (it. focolare = krb, ohniště) díky vyzařování “ohně” evangelní lásky.

Prvního papežského schválení stanov se Hnutí fokoláre dostalo v roce 1962 od papeže Jana XXIII. Dekret Papežské rady pro laiky z 26. září 1990 označuje Dílo Mariino (druhý oficiální název pro Hnutí fokoláre) jako Všeobecné soukromé sdružení věřících papežského práva.

Všeobecným cílem Hnutí je dokonalost v lásce. Specifickým cílem je přispívat k uskutečnění jednoty podle Ježíšovy závěti. Cestu tvoří čtyři dialogy, v katolické církvi životem a prací pro stále hlubší jednotu; s křesťany ostatních církví budováním vztahů bratrského společenství; s věřícími ostatních náboženství žitím “zlatého pravidla” (dělejte druhým to, co byste chtěli, aby oni dělali vám), které je společné různým náboženstvím. S lidmi jiného přesvědčení se dialog vede na základě úcty ke společným hodnotám jako jsou mír, solidarita, spravedlnost, svoboda, život, ekologie atd.

Spiritualita, která z charizmatu jednoty vyplynula, je nová - individuální a komunitární současně. Cestou k jednotě je láska k Ježíši opuštěnému a ukřižovanému, který právě v opuštěnosti na kříži sjednotil lidstvo s Bohem a mezi sebou navzájem. Dalším důležitým bodem této spirituality je snaha o stálou Kristovu přítomnost uprostřed společenství ve smyslu evangelního “Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich” (Mt 18, 20).

Hnutí proniká do všech oblastí lidského života. V posledních letech v něm vznikl projekt ekonomiky společenství, do kterého se již zapojilo více než sedm set podniků na celém světě. Do oblasti podnikání přinášejí princip vzájemnosti a “kultury dávání” – orientaci ne na sebe, ale na druhého. Hnutí má také svoji teologickou školu, tzv. školu Abba. Touha žít společně podle evangelia v každodenním životě stála u zrodu citadel, městeček Hnutí, jejichž obyvatelé – nejrůznějšího stáří, vzdělání, často i různých kultur – uplatňují vzájemnou lásku jako podstatu společného života. Takových citadel je v současnosti ve světě devatenáct a jedna z nich vzniká i v Praze - Vinoři. K šíření jednoty přispívá také vydávání knih a časopisů. V České republice má vydavatelství i časopis název Nové město.

Dílo Mariino představuje jedinou skutečnost, avšak široké spektrum lidí, kteří k němu patří – od fokolarínů (tj. žen a mužů zcela zasvěcených Bohu), volontárů (dobrovolníků), rodin, dětí, mládeže, kněží, řeholníků a řeholnic nejrůznějších kongregací až po biskupy – nalézá své specifické místo v některé z osmnácti větví a mnozí z nich působí v jednom z pěti hnutí se širokým záběrem (Nové rodiny, Nové lidstvo, Farní hnutí, Mladí za sjednocený svět a Chlapci a děvčata za jednotu). Dnes je tento život rozšířen ve 182 zemích světa a čítá přes 4, 5 milionu lidí. Polovina z nich je členy jednotlivých větví, ostatní, i když nejsou začleněni do větví nebo do hnutí se širokým záběrem, žijí podle této spirituality. Fokolarínů, fokolarínek a fokolarínů žijících v manželství je asi šest tisíc.

Do někdejšího Československa se Hnutí fokoláre začalo šířit v šedesátých letech prostřednictvím těch, kdo se s ním seznámili v Itálii, a také přes bývalé východní Německo. Šířilo se poměrně rychle mimo jiné i díky tomu, že právě v totalitním režimu láska k Ježíši opuštěnému a ukřižovanému (jehož tvář bylo možné nacházet všude) a život s Ježíšem uprostřed nich pomáhaly lidem vytvářet prostor osobní vnitřní svobody. Společenství jim dodávalo sílu, naději a odvahu šířit poselství evangelia osobními kontakty i většími setkáními, a to i přes zákazy totalitního režimu. První fokoláre bylo otevřeno (vzhledem ke státním orgánům tajně) v Bratislavě v roce 1969. Po pádu totality se členové Hnutí aktivně podílejí na životě společnosti. Velkým přítelem Hnutí fokoláre byl i kardinál František Tomášek, který jeho činnost vítal a vřele podporoval.

V současné době žijí fokolaríni a fokolarínky v České republice ve čtyřech komunitách (fokoláre), z nichž jsou dvě ženská a jedno mužské fokoláre v Praze a jedno mužské fokoláre v Brně. Členů Hnutí v ČR je asi 750 a více než tři tisíce lidí se připojuje ke spiritualitě a některým aktivitám fokoláre.

Kontaktní adresy:
Hnutí fokoláre (ženská část), Teresa Cifaldi, Modletínská 2, 101 00 Praha 10, 02 90006308;
Hnutí fokoláre (mužská část), František Slavíček, Na padesátém 47, 100 00 Praha 10, 02 7817141

Web: www.focolare.cz