Hřích (Raniero Cantalamessa)

Svět ztratil cit pro hřích. Žertuje se o něm, jako by byl nejnevinnější věcí na světě. Ochucuje a nazdobuje pojmem hříchu své výrobky a podívané, aby byly přitažlivější. O hříchu, i o těch nejtěžších hříších, mluví mazlivě, jako hříšcích, slabůstkách, hříšečcích... Už se ho nebojí. Má strach ze všeho kromě hříchu - ze znečištění ovzduší, zákeřných nemocí těla, atomové války, ale nebojí se války s Bohem, který je věčný a všemohoucí, který je láska. Přesto, že nás Ježíš varuje, abychom se nebáli těch, kdo zabíjejí tělo, ale jen toho, kdo má moc usmrtit a uvrhnout do pekla (srv. l 12,4-5).

Tento stav „prostředí“ má hrůzný vliv i na věřící, ačkoli se snaží žít podle evangelia. Ukolébává jejich svědomí jako jakási duchovní anestézie. Je to narkóza hříchem. Křesťané už nepoznávají svého pravého nepřítele, pána, který je zotročuje, jen proto, že pozlatil jejich klec. Mnozí z těch, kdo o hříchu mluví, mají o něm naprosto neodpovídající představu. Hřích je odosobňován a promítán jen na systém a nakonec bývá ztotožňován s pozicí politických nebo ideologických protivníků. ...Výsledky průzkumu veřejného mínění o tom, co lidé považují za hřích, by nás pravděpodobně vyděsily. V současnosti se veškeré síly místo na osvobození od hříchu soustřeďují na osvobození od výčitek z hříchu; místo boje proti hříchu se bojuje proti pojmu „hřích“. Děje se právě to, co bývá kdekoli jinde považováno za nejhorší: problém se popře místo toho, aby se řešil, zlo se zahání a zakrývá místo toho, aby se odstranilo. Jako když si člověk myslí, že vymýtí smrt tím, že na ni nebude myslet, nebo když se snaží srazit horečku a nedbá o nemoc, jejímž příznakem ona horečka je. Svatý Jan pravil, že tvrdíme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a děláme z Boha lháře (srv. 1 J 1,8-1O). Pravý opak říká také Bůh: že jsme zhřešili. V Písmu stojí, že „Kristus zemřel na naše hříchy“ (1 K 15,3). Zrušíme-li hřích, zmarníme samotnou Kristovu spásu, zničíme smysl jeho smrti. Kristus by bojoval jen s větrnými mlýny, prolil by svou krev pro nic za nic. (133-34)

Podstata tkví v tom, že si náhle uvědomíme, že hřích - ta strašlivá a hrůzná věc je u mne, ve mně. Z toho zjištění jde mráz po zádech. Jako když se člověk ráno probudí a uvidí, že měl po celou noc v rohu místnosti stočeného hada. (134)

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 133-34)