III. Fáze přijetí neblahé zprávy o zdravotním stavu ( dle dr. Šestákové)

1. Zavírání očí

Fáze obranná - pacient tak hledá pomoc ve své nesnázi. Není ochoten zprávu o svém stavu akceptovat a intelektem zpracovat

Nemocnému je třeba dopřát čas, netlačit ho k přijetí pravdy. Je třeba vidět rozdíl mezi jeho stav popírajícími výpověďmi a mezi tím, co si opravdu myslí.





2. Zloba

Hledá se viník. Návštěvy přijímá nemocný bez radosti, s určitou pasivní agresivitou.

Zde by se mělo víc s nemocným mlčet. Jeho zlobné reakce není třeba vyvracet natož morálně hodnotit. Naslouchající může plnit jakousi roli "odpadkového koše".





3. Vyjednávání

Je to fáze prchavá, jde v ní o oddálení. Pacient se často chová trochu jako dítě, čeká "odměnu" za léčení, které podstupuje. („Když budu ukázněně akceptovat léčení a doporučení, které mi lékař dá, musím být za to odměněn takovým a takovým zlepšením zdravotního stavu"). Pacient nezřídka žádá ošetřující personál, aby mu takové zlepšení slíbil a jako sankci za nesplnění "nabízí" vysazení léčby apod.

Je zde na místě trpělivá vlídnost, která bez agresivity vrací pacienta do reálu a k postojům dospělého člověka. Nemusí být ovšem úspěšná.





4. Deprese

a) deprese reaktivní.
Pacient má tváří v tvář své nemoci pocity studu, viny (za nemoc, za to, že si ji způsobil, za to, že potřebuje ošetřování a dělá tak druhým obtíže, apod.).

Zde bývá vhodné oslovit rodinu, působit ke zintenzivnění kontaktů, které mohou rozptylovat pocity viny. I nemocný potřebuje být pravdivě ujištěn o tom, že je důležitý, že je druhým přínosem, i když se o něho musejí starat a on už nedělá to, co dělal dříve. "Jsi pro nás důležitý i tady a teď".


b) deprese přípravná

Uvědomuje si, že bude ještě hůř, vnímá trvalost ztrát, které nemoc a umírání přinesla a přinese, vnímá nevratnost svého vztahu.

Neříkat:"Nesmíš se tomu poddávat!", prohlubuje to pocity viny. Pacient ovšem potřebuje někoho, s kým může všechny své smutky, obavy a špatné prognózy probrat. Není třeba ho utěšovat (a už vůbec ne utěšovat planými nadějemi), je třeba naslouchat s účastí a snést i řeč o nejtemnějších prognózách. I zde může pomoci dobře jen ten, kdo nemoc a výhled na smrt pacienta akceptoval.





5. Souhlas - smíření

Je to fáze osvobození od krutých pocitů viny a od strachů ze ztrát. Do této fáze ovšem nedospěje každý.

Pacient nemá být v této fázi přesvědčován o opaku, o zlepšení, nemá být "přiváděn na jiné myšlenky", tedy nemá být odváděn od myšlenek na smrt. Ovšem to neznamená, že mu už nebudeme jiná témata sdělovat. Chce-li, může a má být třeba doposledka aktivním účastníkem starostí a radostí své rodiny a svých přátel.

Větší péči než pacient potřebuje v této fázi zpravidla jeho rodina!

Jestliže nemocný neví o své „cestě ke konci", nemůže dojít k vyrovnání. Ošidili bychom ho o to, pokud mu za každou cenu stav věci tajíme. Je dobré s nemocným místo nereálných slibů, útěch a plánů plánovat „malé uskutečnitelné radosti".

"Poslední přání nemocného" (podobně jako u odsouzených k smrti v románech i někdy ve skutečnosti) pokud možná splnit. Neodkládat!


Potřeby, které musíme sytit:
- strava
- relaxace (meditace, hudba, apod.)
- dotek (třeba několikrát denně promasírovat)
- hudba - k hudbě máme vztah zpravidla celý život, asi už od prenatálního stadia
- neztratit pohyblivost, pokud u nemocného je a je dále možná
- práce s mentálními schopnostmi: četba, psaní, arteterapie
- bilančně vedené rozhovory a pomoc při řešení otázek minulosti


Důležité zásady:
1. Každý umírající by měl mít v terminálním stadiu svého průvodce a dostatečnou péči.

2. Člověk by měl odcházet s vyrovnanými účty.