Jak jsem se naučil řídit auto (Jaroslav Škarvada)

Ukázka z knihy Svedl jsi mě, Hospodine, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.


Jo, to vám musím ještě říct, jak jsem se naučil řídit auto – díky pohřbům a pohřebákům. Tam byl hřbitov, ke kterému vedl kus silnice, odbočka od státní, ta vedla jenom ke hřbitovu. LA tak když skončil pohřeb, lidi se většinou rozešli na své hroby, kněz si sedl k řidiči a kostelník s ministranty si vlezli dozadu, co jinak bývá rakev. Když pohřbíval kaplan, tak toho nechávali řidiči ten kus cesty řídit, i když neměl řidičák. Tak taky mě. Ten řidič, takový mladý kluk, mi povídá:
Jen si za to sedněte, tady máte plyn, tady spojku, tady brzdu – ten plyn i tu spojku musíte jen tak jemně sešlápnout. Tak ten kostelník a ministranti si vlezli dozadu, drželi kříž, dost dlouhý, takže přečníval, tím drželi otevřené ty zadní skleněné sklápěcí dveře. A já na to jemně dupl, ono to udělalo skok, kostelník s ministranty začali řvát, skla se rozřinčela, ale auto jelo – no, pak si zvykli. Těch pohřbů jsem tam měl nějakých sto padesát, možná dvě stě, tak jsem se při nich naučil řídit. Pak se mi to, když už jsem byl tím profesorem teologie v Chieti, moc hodilo. Tam je spousta serpentin, zatáček – jednou jsem vezl jakési dámy z Katolické akce. Já řídil, řezal jsem zatáčky, dámy ani nedýchaly, jen občas vykvikly, ale já je uklidňoval. Nebojte se, já umím jezdit, vyučil jsem se na pohřebních autech. No, moc jsem je tím neuklidnil.
(74-75)



Při těch návštěvách jsem udělal zajímavou zkušenost – všiml jsem si, jak jsem jí strašně podobný. Nejen fyziognomií, ve tváři, ale i počínáním. Díky ní jsem začal líp chápat i sám sebe. Když jsem pak jednou četl kristologický hymnus sv. Pavla v listě Kolosanům – ta slova: „Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho … všecko trvá v něm. On je hlava těla, to je církve. Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost“ – uvědomil jsem si, že ještě víc než mamince jsem podobný Kristu. Od maminky jsem přece dostal jen polovinu chromozomů, druhou polovinu mám od tatínka. Ale všechno dobré, co je ve mně, nemůže nepocházet od Krista. On je plnost, jako Slunce, které vyzařuje bezpočet paprsků, každý je jiný, ale všechny jsou z toho slunce. I my jsme každý jiný, ale všechno dobré, co je ve mně, je od Krista; úplně moje jsou jen mé nedokonalosti a hříchy. A tak mě napadlo, že může-li mě chápat moje maminka lépe než kdo jiný, tak Kristus mě chápe ještě dokonaleji, beze zbytku. Že tedy nemohu mít lepšího přítele, než je on. On jediný mi může porozumět plně. A mně to nějak pomohlo prohloubit můj vztah ke Kristu, můj život modlitby.

Teď jsem vám tady udělal kázání – snad to vydržíte. Trochu skáču – to povídání o mamince mi připomnělo ještě něco: v roce 1968 jsme najednou viděli, že ten, kdo má pas, může do Československa jet, ale ten, kdo pas nemá, nemůže. My jsme dřív z vlasteneckých důvodů o cizí občanství nežádali, chtěli jsme zůstat Čechoslováky, ale teď jsme si o občanství zažádali. Italové na mně napřed chtěli, abych se československého občanství vzdal a když jsem se bránil, že jako poctivého uprchlíka mě nikdo nemůže nutit, abych navázal kontakt se zastupitelským úřadem státu, s nímž jsem se rozešel, tak mi pak dali podepsat revers, že jsem si vědom, že Itálie mě nebude ochraňovat, když vstoupím na území Československa. Což jsem samozřejmě podepsal. To bylo ovšem v době, kdy byl pan kardinál Beran operován a já musel být s ním v Německu. (92)