Jak to, že Bůh stvořil lidi schopné zla?

Láska dává svobodu. Jak to, že Bůh stvořil lidi, kteří jsou schopni zla? - Touto vyčítavou otázkou se člověk snaží Bohu podsunout černého Petra za vlastní selhání. Je snad vinen otec, když jeho syn s darovaným autem nabourá do stromu? Co máme hodnotit výše: muset všechno dělat dobře z donucení, nebo moci to dělat dobře dobrovolně?

"Váš protivník, ďábel..." (1 Petr 5,8)
Jestliže člověk tolik pociťuje hřích na vlastní kůži, nabízí se otázka: Co člověka vede k tomu, aby dobrovolně jednal tak nesmyslně? To je přeci nepochopitelné. Člověk může vždycky usilovat jen o něco, co mu připadá dobré, hodnotné. Takže i hřích se mu musí nabízet v hávu dobra, o něž stojí za to usilovat, jinak by se pro něj nikdy nerozhodl. "Zakázané ovoce" v ráji je toho dobrým příkladem. Bylo "lákavé pro oči". I zloděj si myslí, že získání cizího vlastnictví mu přinese obohacení a štěstí. Lhář chce uniknout trestu nebo si získat uznání druhých lidí.
Jen tak lze vysvětlit, že se člověk může rozhodnout pro hřích a že mu dá přednost před přátelstvím s Bohem. Sice vždycky udělá zkušenost, že se hřích nakonec přeci jen nevyplatí. Ale zmítá se mezi tím, co chce a co má dělat. Již svatý Pavel si stěžuje: "Jak ubohý jsem to člověk! Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci." (Ř 7,24.19). Co člověku brání činit dobro? Jak to přijde, že činí zlo, které v podstatě vůbec nechce?
Nacistický generál a velitel jednotek SS Karl Wolff napsal v srpnu 1942 v jednom dopisu: "S mimořádným potěšením jsem přijal Vaše sdělení, že již čtrnáct dní odváží denně vlak 15 000 příslušníků "vyvoleného národa" do Treblinky..." (koncentrační tábor Třetí říše).
Je něčeho takového člověk vůbec ještě schopen? Co, nebo kdo ho k tomu pohání? Když pomyslíme na zločiny z koncentračních táborů, nevzniká v nás dojem, že takové zlo už ani není jenom lidské? Neskrývá se za tím vším nějaká silnější duchovní síla, něco démonického, nadlidského?
Písmo svaté nazývá takovéto duchovní síly protivící se Boží vůli satanem. Označuje ho jako "lháře od prvopočátku", "ďábla" - t.j. "ten, který působí zmatek", převrací hodnoty, namlouvá nám, že X je Y a tím nám ukazuje hřích jako něco žádoucího. Ale tohle nesmí být bráno jako omluva člověka, protože jedině s jeho vlastním přitakáním se může prosadit moc zla a hřích.
Jak si máme představovat ďábla/satana? O tom se Písmo svaté téměř nezmiňuje. Chce nám jen znázornit skutečnost a důsledky satanské moci.
V žádném případě nenajdeme v Písmu podklad pro nepřeberné množství lidových, často značně naivních představ ďábla.