Navigace: Tematické texty J JežíšDelší texty Jedna a tatáž víra (Walter Kasper)

Jedna a tatáž víra (Walter Kasper)

Za mnohostí historicky vzniklých výpovědí a způsobů vyjadřování stojí v imponující jednotě a prostotě jedna a tatáž víra. Každý článek víry ukazuje tento jeden celek v jiné perspektivě. Totéž téma prochází stále novými variacemi a teprve v těchto variacích a v této kompozici vyjevuje své vnitřní bohatství a svou plnost. Jediným nepřestávajícím tématem dějin dogmat není nic jiného než téma Ježíšovy zvěsti: Boží království jako spása člověka. V Ježíšově osobě a díle se věc Boha a věc člověka spojily v jedno. Kristologickou koncentraci všech výpovědí víry proto nesmíme chápat úzce. Je souhrnem toho, co znamená Bůh pro člověka a člověk pro Boha. Boží božství zjevené a uskutečněné v Ježíši Kristu jako základ lidství člověka je proto jediným slovem v mnoha slovech a jediným dogmatem v mnoha dogmatech. Kdo drží a vyznává, že Bůh je v Ježíši Kristu spása, naděje a pokoj pro všechny lidi, a kdo to učiní svým životem, aby se stal příkladem naděje pro ostatní, ten věří a vyznává celou víru, protože tato celá víra není souhrn vět, nýbrž celek jediné postavy: Ježíš Kristus.

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 94-95)


Na jediné křesťanské skutečnosti tedy musíme vidět dva aspekty: slovo, které se děje v dějinách, a odpověď, která se děje v dějinách. Křesťanská skutečnost se nám jeví jako dějinný dialog Boha s člověkem; dochází k němu zásadně všude tam, kde se lidé rozhodují pro transcendenci, která se jim otevírá v jejich svobodě. (136)
Bodem, k němuž se vztahují veškeré dějiny spásy, je Ježíš Kristus. V něm se dějiny Boha s člověkem "zdařily" definitivně. On musí být cílem i východiskem kritické interpretace všech výpovědí Písma. V něm se událo cosi definitivního, co je s to dát míru a oporu veškerým ostatním dějinám (137)
Církev proto stojí mezi "již" a "ještě ne". ...Má pravdu nikoliv jednou provždy, nýbrž musí ji stále znovu hledat. Děje se to tak, že trpělivě a statečně dbá "znamení času". Tento nezrušitelný časový koeficient hlásání důrazně připomněla pastorální konstituce Druhého vatikánského koncilu, když na jedné straně řekla, že církev vždy musí svým hlásáním dávat odpověď na otázky doby, na druhé straně však také prohlásila, že církev tuto odpověď nemá po ruce hotovou, nýbrž že otázky doby vyžadují nové a hlubší proniknutí do evangelia, a tak podněcují k novým odpovědím, které nejsou prostě abstraktními závěry z toho, co tu bylo až dosud. /GS 3n, 10n, 22, 4O, 44, 62/ Chce-li církev, její hlásání a teologie tuto odpověď najít, musí často jít cestou dějinného experimentu a odvahy. Neboť máme-li říkat v různých situacích totéž, musíme to říkat pokaždé jinak. (137-38)

Církev je církev dějinná, putující, hledající, zápasící, bojující, církev světců a církev hříšníků. Má podobu dějin a je pod zákonem dějin. Musí být stále znovu uváděna Duchem svatým do veškeré pravdy (sr. J 16,13). Proto existují nejen dějiny církve a teologie, nýbrž i dějiny dogmat a víry. V těch probíhá nejen stále hlubší pronikání do pravdy a organický růst biblických zárodků do stále větších a košatějších stromů dogmatických systémů. V dějinách dogmat existují také dějiny zapomínání, neschopnosti a selhání. Jako v každých dějinách se tu neustále střídají velké epochy a doby, kdy hrozilo nebezpečí, že se všechno ztratí v povrchnostech a nesrozumitelných vedlejších otázkách. Slovo církve proto není jednoduše a v každém ohledu slovem Božím; církev je k němu neustále na cestě. Stále znovu musí v poslušnosti dávat dějinně odpověď víry a přitom denně vyznávat svou vinu, své zaostávání na cestě k cíli. (138)


Ve své slavné zahajovací řeči k Druhému vatikánskému koncilu mluvil Jan XXIII. s optimismem, působícím dnes téměř naivně, o budoucnosti a sliboval církvi nové letnice. Po tomto relativně krátkém období rozmachu se však církve zmocnil strach z vlastní odvahy. Bojíme se odvahy, kterou vyžaduje svoboda a budoucnost, a upsali jsme se ve velké míře uchovávání toho, co právě je, a obnovování starého. Jestliže se však církev stává azylem těch, kteří hledají úkryt a klid v tom, co je včerejší, pak se nesmí divit, že mladí lidé se k ní obracejí zády a hledají budoucnost u ideologií spásy a utopií spásy, které slibují, že vyplní vakuum, které po sobě zanechal strach církve.

Tato situace je paradoxní. Objev dimenze náboženství je činem biblického náboženství. Všechna ostatní náboženství starého světa pouze oslavují věčný návrat svatých počátků; jsou orientována podle modelu kruhového oběhu. Není tu nic nového pod sluncem; skutečné je pouze to, co bylo vždycky a je věčné. Biblické myšlení tento infernální kruh proráží. Zde existují činy a události, skutečně nové začátky, které dávají naději. Spása zde neleží na začátku, je naopak příslibem pro konec dějin. ...Církev stále více přenechávala eschatologické nadšení blouznivcům. Sama se naopak zabydlela ve světě, sama se dokonce stala etablovanou mocí a konzervativní veličinou. Není tedy divu, že i teologie často zapomínala na to, že eschatologie je horizontem veškeré křesťanské víry a že musí inspirovat a dynamizovat všechny výpovědi víry. Z eschatologie se stal skrovný a dosti ubohý traktát o "posledních věcech", který živoří na konci našich dogmatik. Eschatologická dynamika, stále více vytlačovaná z oficiální dogmatiky, se (mimo blouznivá hnutí) vystěhovala do sekulárního myšlení. Novověké ideologie a utopie budoucnosti nejsou v podstatě ničím jiným než sekularizací biblické naděje v příchod nového člověka a nového světa. (15O-51) ...

Neustále se křečovitě stahujeme do sebe a uzavíráme před požadavky budoucnosti, vždy znovu se nám nedostává odvahy, abychom odrazili od břehů toho, co bylo dosud, a vypluli směle na osamělé moře budoucnosti. (152) ...

Tam, kde dějiny neurčuje živá svoboda, nýbrž mrtvá fakta, nikoliv člověk, nýbrž technologické a ekonomické věcné zákonitosti, může být budoucnost pouze nelidská. (152-53) ...

Křesťanství se svou zdánlivě staromódní zvěstí o odpouštění hříchů totiž nechce nic jiného než umožnit nový začátek a osvobodit k budoucnosti. (153)

(Walter Kasper: Uvedení do víry Řím Křesťanská akademie, 15O-53)


Témata: Ježíš

Čtení z dnešního dne: Úterý 21. 9., svátek sv. Matouše

Ef 4,1-7.11-13; Žl 19; ; Mt 9,9-13

Komentář k Mt 9,9-13: Nekritizovali by dnes mnozí Ježíše pro jeho odvahu? Kritéria pro výběr nových apoštolů jsme dnes opravdu „zdokonalili“. Nechybí nám ale víc odvahy?

Zdroj: Nedělní liturgie

Konkrétní odkaz svatého Václava pro každého z nás

Konkrétní odkaz svatého Václava pro každého z nás
(28. 9. 2021) Jak následovat "dědice" české země? Asi ho nebudeme následovat zrovna v statečném hájení českého území. ...

21.9. sv. Matouš

(20. 9. 2021) Dynamika Božího povolání a lidské odpovědi

20. září - památka korejských mučedníků

(19. 9. 2021) "... Už máme velmi blízko k rozhodujícímu zápasu, snažně vás prosím, žijte věrně z víry, abyste jednou vešli tam,…

Jak se stavět k odpadlíkům od církve? (Svatí Kornélius a Cyprián, svátek 17.9.)

(16. 9. 2021) Když v roce 251 pominulo pronásledování křesťanů, mnozí z těch, kteří předtím ze strachu od víry odpadli, se chtěli do…

Teolog, který nebyl odtažený od každodenních a aktuálních problémů

Teolog, který nebyl odtažený od každodenních a aktuálních problémů
(16. 9. 2021) Adolf Kajpr (5. 7. 1902, Hředle na Kladensku – 17. 9. 1959, komunistická věznice Leopoldov)

Kněz, kterého zastřelila sicilská mafie

(14. 9. 2021) 15. září 1993 byl sicilskou mafií zavražděn kněz Giuseppe Puglisi. Padre Giuseppe Puglisi se pokusil se o nemožné…

Papež František na Slovensku 12.-15.9.2021

Papež František na Slovensku 12.-15.9.2021
(13. 9. 2021) Odkazy na zdroje informací o cestě papeža Františka na Slovensko.

Svátek povýšení svatého kříže - 14. září

(13. 9. 2021) Kříž symbolizuje lásku Boha k člověku

Sv. Jan Zlatoústý (13.9.)

(11. 9. 2021) Jan Zlatoústý (Chrysostomos) byl oblíbeným a neohroženým kazatelem, který čelil vlně intrik a byl opakovaně posílán do…