Ježíš (Otto Hermann Pesch)

Chceme-li pochopit, co znamená víra v Ježíše jako Syna Božího, nebo chceme-li tuto skutečnost vysvětlit někomu jinému, musíme se nejdřív podívat na Ježíšův pozemský život. Ježíš žil jako každý jiný obyčejný člověk jeho doby. Byl příslušníkem izraelského národa, bydlel v Nazaretu, povoláním byl tesař - ne snad nějaký výrobce ušlechtilého nábytku, nýbrž stavební řemeslník a byl aktivním členem židovské obce věřících. Neodešel na poušť, ale ži1 mezi svými krajany, příbuznými a přáteli, s nimi jedl, pi1 a účastnil se slavností, smál se a plakal. Někdy pociťoval hněv, jindy soucit, lásku a něhu. Hlavně však byl nesmlouvavě pravdomluvný, sobě a svým přátelům věrný, a to ho nakonec přivedlo na smrt. Můžeme tedy říci, že to byl opravdový člověk - a navíc neobyčejně dobrý člověk. Čím přesto převyšoval ostatní lidi?

Především tím, že přinesl vzrušující poselství, jaké nepřinesl před ním nikdo, ani ten nejproslulejší prorok. Hlásal: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.“ (Marek 1,15) To znamená, že Bůh je lidem nablízku, a to všem lidem. Všichni mají vědět a spoléhat se na to, že Bůh je Bohem pro lidi. Získali jsme tudíž jistotu o vztahu Boha k člověku.

Z tohoto poselství vyvozuje Ježíš téměř nepředstavitelné důsledky pro lidský život. Není už třeba, aby lidé měli strach, a to ani z Boha, ani z lidí. Nemusí si už dělat starost o vlastní život, onu velkou starost, která vzniká z tajných obav, že by se všechno v životě mohlo ukázat marným a zbytečným.

Bůh nás nepřestane milovat, ani proviníme-li se nebo selžeme-li. Lidé mají vědět, že se přibližují k dokonalé, nepředstavitelné radosti a mají už nyní žít tak, aby to na jejich životě bylo znát. Bůh miluje všechny lidi takové jací jsou; mezi lidmi jsou ještě rozdíly, neoddělují je však už žádné bariéry, ať už by šlo o stavovské rozdíly či distance založené na znalostech, na nadání či na ctnostech. Dokonce i ty, kdo jsou obtíženi vinou, je třeba přijímat, vždy nikdo není bez viny. Spravedlnost, usmíření a láska mají řídit a ozdravovat lidské soužití, protože Boží vůli odpovídá viníkům odpouštět. (21-22)
(...)
Lidé mají věřit, že Bůh je jim nablízku i bez jejich přičinění. (22)

(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 20-21a 22)