Ježíš se k nemocným nikdy nechová jako k pasivním objektům

Prvotní církev titulovala Ježíše „jediný Lékař“. Jak první křesťané věřili, on jediný dokázal skutečně uzdravit. Bible nám zachycuje mnoho případů uzdravení nemocných. Lidé přinášeli své neduživé blízké a kladli mu je k novám, aby jim vrátil zdraví. Zázračných léčitelů bylo v té době dost i jinde. Evangelistům ovšem nešlo při popisování uzdravení o zázrak sám, ale spíše o způsob Ježíšova přístupu k nemocným.  

Ježíš byl nepochybně zkušený terapeut: věděl, jak přistupovat ke konkrétním jedincům. Shrbenou ženu sedící na okraji bohoslužebného shromáždění si zavolal k sobě. Oslovil ji tak, jako by ji chtěl vylákat z izolace, do které se sama uzavřela (srov. Lk 13,10nn). Hluchoněmého, kterého mu přivedli, vzal stranou, aby mohl zakusit zcela zvláštní péči. Zřejmě byl dotyčný lidmi umlčen, proto teď potřeboval chráněný prostor, v němž by se odvážil znovu promluvit (srov. Mk 7,31-37). Něžně se dotýká slepého, potírá jeho oči slinou a vkládá na něho ruce. Když nepřinese první zásah dostatečně uspokojivý výsledek, znovu klade své ruce na jeho oči - a ty se zcela uzdravují. Byl uzdraven a viděl všecko zcela zřetelné (Mk 8,25). Ježíš poznává, co komu přesně chybí a jak v dotyčném probudit nový život.

Všechny nemoci, které uzdravil, lze zařadit mezi psychosomatické. Podílí se na nich také psychika. Slepota často souvisí s tím, že mnohé prostě nechceme vidět. Ochromení má svou příčinu ve strachu: nedokážeme vyjít ze sebe, protože nás něco brzdí a blokuje. Malomocný nemůže vystát sám sebe, a protože sám sebe odmítá, cítí zavržení a izolaci též od všech ostatních. Mistr ví, že je třeba velké trpělivosti, aby ten, kdo sám sebe odmítá, přijal náklonnost druhých. Když malomocný, který se necítí ve své kůži, přichází za Ježíšem s prosbou o pomoc, dostaví se uzdravení v několika krocích. Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist“ (Mk 1,4n). Na těchto dvou verších lze dobře pozorovat Ježíšovu léčebnou metodu.    

Prvním terapeutickým krokem je soucit. Řecký výraz pro soucítění znamená vlastně „být dojat až do útrob“. Ježíš uvádí malomocného do míst, v nich ž se ukrývají jeho zranitelné emoce. Potom vztáhne ruku, čímž navazuje s nemocným vztah. Nejedná s ním jako s pouhým objektem, ale podává mu ruku a vstupuje s ním do kontaktu. Objímá ho - to je vlastní význam řeckého slova. Stykem s malomocným se Ježíš sám stává nečistým - „špiní si ruce“. Všechnu nahromaděnou vnitřní hořkost a hněv pozoruje nejen zdálky, ale dotýká se druhého člověka právě v místech jeho malomocenství. Ten, kdo se stýká s lidmi, kteří nedokážou přijmout sami sebe, sám dobře ví, na jaký „neřád“ v nich může narazit a může mít dojem, že se sám ušpiní. Ježíš je těchto obav prost; dotýká se druhého a potom vysloví ono: „Chci - buď čistý.“ Je solidární. Jenže nyní je třeba, aby stejnou solidaritu projevil i nemocný sám se sebou. Pán na něho pohlédne a z jeho pohledu lze vyčíst: Smíš být takový, jaký jsi. A znovu si musí i nemocný dát souhlas k tomu, aby byl takový jaký je. Tímto způsobem se očistí. Řecký výraz „katharistheti“ lez přeložit také jako: „Buď, kým jsi: čistý, jasný, protříbený. Nesměšuj své emoce s odmítáním sebe samého, s hněvem a hořkostí. Buď zcela sebou a žij neznetvořeným obrazem, který si o tobě vytvořil Bůh. Přestaň tento obraz zatemňovat neustálým negativním smýšlením o sobě!“  

Ježíš se k nemocným nikdy nechová jako k pasivním objektům. Ochrnutému přikáže: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ (Mk 2,11) Chromý je přibit k lůžku svým strachem, bojí se být nejistý, je svázaný a zablokovaný. Ostatní mohou jeho strach dobře pozorovat a sledovat, jak se červená když se ujímá slova, jak se třese a jak na něm vyráží pot. Proto zůstane dotyčný raději ležet. Ježíš s ním medicínsky nic nepodniká, ale obrací se na něho s výzvou. Svým slovem ho konfrontuje s jeho vůli a vlastními silami: „Dokážeš stát, jen to zkus a uvidíš, že to půjde.“ A pak si má sbalit a odnést své lůžko - znamení dosavadní nejistoty, svázanosti a ochromení. Rád by vstal, jen kdyby věděl, že od nynějška může vystupovat s jistotou. Pán však na něho klade nárok, aby vstal a šel svou cestou právě se svou nejistotou a zablokováním. Jako lékař na sebe nepřebírá veškerou odpovědnost, ale probouzí v nemocném vědomí, že sám dokáže pro sebe také něco udělat, a posiluje v něm vůli, aby od této chvíle nehledal u druhých za svou nemoc jen vinu, ale také pomoc, a aby dokázal přijmout svůj díl odpovědnosti za sebe samého.

Která místa v sobě vnímáme jako malomocná, nesnesitelná? V čem nedokážeme přijmout sami sebe? Co nás svazuje a blokuje? V čem narážíme na své „skryté chyby“? 

Předložme své malomocenství, ochrnutí, slepotu a vyčerpání Pánu a hovořme s ním o svých nemocech. Co nás přitom napadne? Kde by se mohly skrývat příčiny našeho současného stavu?    V tom, co kdysi Ježíš konal, dnes pokračují lékaři a psychologové. Všem, kteří v něho uvěřili, daroval Pán ducha uzdravení. I my můžeme přinášet druhým uzdravení: napřimovat shrbené a přijímat ty, kteří odmítají sami sebe. Vnímejme, kde jsme dnes se svými schopnosti žádáni o uzdravení. Působíme blahodárně, nebo z nás pramení hořkost a depresivita? Dejme si pozor na to, co z nás vychází!                                                                                                                

Se svolením zpracováno podle:
Anselm Grün - 50 x Ježíš
http://www.kna.cz/Vydalo KNA.cz