K úvaze o Trojici (A. Opatrný)

K úvaze

Není snadné mluvit o těchto věcech. A zdá se, že nejméně šťastné je pokoušet se o popis "jak je to v Bohu." Písmo nám totiž vytrvale říká, jak jedná Bůh s námi a jaký je vztah Ježíše a Otce, případně Ducha svatého a Ježíše, a tak nás uvádí do chápání vnitřního života Božího alespoň v určité míře. Na celek tohoto tajemství jsme opravdu krátcí.

"Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavním tajemstvím víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám v sobě. Je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry. Je světlem, které osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v "hierarchii pravd" víry. Celé dějiny spásy jsou dějinami toho, jak se zjevoval jediný a pravý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý, který smiřuje a spojuje se sebou ty, kteří se hříchem oddělili." (Katechismus katolické církve odst. 234)


Myšlenky k promluvě

Jaký je vlastně Bůh, ve kterého věříme? Blízký nebo vzdálený? Snadno pochopitelný, nebo zcela tajemný? Nám podobný, nebo nám nijak a v ničem nepodobný? Tak a podobně se můžeme ptát hodně dlouho. Ale dnešní svátek nám dává ještě jinou odpověď. Říká: Bůh je Trojjediný. Jsme z toho hned moudřejší? Sotva. Ale pravda o jednom Bohu v trojici osob, o jednotě tří v jednom božství, je pokladem křesťanů od prvotních dob. Je to poklad, na kterém si sice každý, kdo chce věci úplně a cela jednoduše vyložit, vylomí zoubky, ale na druhé straně je to pravda, která vede naše uvažování správným směrem. Je to pravda, která nám umožní, abychom si své poznatky, své věděné o Bohu dotvářeli ne po libosti, ale do krásného a nikdy nekončícího poznání Boha.

Aby toto všechno mohl člověk udělat, musí nejdřív jasně poznat, že Boha nelze poznat jako jednu věc mezi mnoha věcmi, jako předmět - byť nejtajemnější a nejvznešenější. Bůh je především někdo, tedy osoba, se kterou můžeme vejít do kontaktu. A každá osoba se nám musí dávat poznávat, máme-li jí poznat. Jestliže někdo z lidí s námi nemluví ani jinak nekomunikuje, nebudeme ho moci poznat, kdybychom dělali cokoliv.
A Bůh? Ten se nám poznat dává. Dává se nám poznat tak říkajíc zvnějšku - z dějin, i z našeho nitra, totiž působením Ducha svatého v nás.

V dějinách Izraele byl Bůh víc a víc poznáván - jako stvořitel, jako vysvoboditel, jako soudce, který soudí a slitovává se, jako ten, kdo si Izraele vybral a stojí za ním. Jako otec. A kromě toho byl Bůh poznáván jako zdroj moudrosti a jako moudrost sama. Jako ten, kdo daleko a daleko převyšuje všechnu lidskou moudrost. A tento Bůh poslal na svět svého Syna. Ježíš, člověk a Syn Boží, je nám ovšem blízký. Je to ten, komu vlastně v mnohém velmi snadno rozumíme. Je to ten, kdo nám ukazuje "lidskou tvář Boží". A nejen to. Ježíš nám ukazuje svůj vztah k Bohu, vztah Syna k Otci, vztah dvou, kteří jsou různí a přece jsou jedno. A tento Ježíš, když odcházel k Otci, nám slíbil a nakonec daroval svého svatého Ducha. Ten je v nás činný, je skrze něho rozlita Boží láska v našich srdcích. Je to Duch, který nás dál a dál uvádí do celé pravdy. Do jaké pravdy? Jistě také do pravdy o Bohu samém. Bůh nás v lidských dějinách pozval do svého společenství, Bůh nás v osobních dějinách našeho života pozval ke kontaktu s ním, Bůh se nám v dějinách lidstva i v našem životě otvírá. Tím, že nás přijímá za své přátele, tím, že je naším Otcem, že nám dává poznat svého Syna a tím, že nám dává svého Ducha, dává nám zakoušet, jaký vlastně je - a dává nám sebe poznat.

A tak křesťan zpravidla není tím, kdo může podat logické a vědecké vysvětlení pravdy o Bohu ve třech osobách, ale křesťan je tím, kdo trojjediného Boha zná a kdo ho ve svém životě dál a dál poznává. Kdo mu víc a víc rozumí, protože žije s ním a také v něm.

/P.Aleš Opatrný, Stůl Slova C/