Kdo chce něčeho dosáhnout, musí pro to něco udělat. (KGI)

Příkaz půstu a abstinence

Kdo chce něčeho dosáhnout, musí pro to něco udělat. Úspěchu téměř vždycky předchází odříkání: kdo spoří, odříká si konzum; kdo chce ze svých dětí vychovat uvědomělé a kritické diváky, je asketický ve sledování televize; kdo chce zhubnout, postí se. Stále více lidí ze zdravotních, etických nebo také ekologických důvodů přestává jíst maso. Oč méně moderní jsou pojmy jako askeze, půst a abstinence, o to aktuálnější je to, co označují: kdo chce dosáhnout dobrého cíle, musí se k tomu cvičit (askeze [řec.] = cvičení) a z odstupu rozpoznat, co mu v dosažení cíle brání (abstinence [lat.] = zdržení se čeho).

Podobně církevní příkazy půstu a abstinence: vychází z přesvědčení, že svět není dobrý; zlo a špatnost jsou součástí našeho života. Přemýšlením o sobě člověk rozeznává, jak velmi je do tohoto zla zapleten a sám si spřádá vlákna této sítě. To všechno mu překáží na cestě k Bohu. V boji proti zlu doporučuje Bible „bdění, půst a dávání milodarů“. O samotném Kristu víme, že se čtyřicet dnů postil na poušti. Za tím stojí myšlenka, že člověk je neustále v nebezpečí, že bude zabrán do myšlenek a starostí o své pozemské blaho. „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4) Na to chce půst poukázat, pomůže nám nasměrovat se k Bohu.

Vždy jde tedy o duševní postoj, nikdy o vnější dodržování nařízení. Církevní příkazy postit se jsou tudíž vybídnutím k bdělosti věřících. Tyto příkazy slouží k obrácení a nikdy nejsou samoúčelné. Jsou znamením společenství s Kristem. Ve vzpomínce na jeho smrt jsou proto např. všechny pátky dny pokání. „Všichni katolíci jsou v tento den povinni“ (od 14 let) přinášet tzv. „páteční oběť“.

Dříve tato oběť ve většině zemí světa (ale ne všude) spočívala ve zdržení se od masitých jídel. Maso si dříve mnozí mohli dovolit jen o svátečních dnech. Avšak vzhledem k tomu, že odepření si masa dnes již pro mnohé lidi neznamená skutečnou oběť, a že navíc duch příkazu není splněn, když člověk sice nejí maso, ale zato si dopřává jiné požitky, může dnes katolický křesťan volit svou formu odříkání. I nadále může páteční oběť spočívat ve zdržení se od masa; rovněž však také v jiném citelném odřeknutí se (např. nikotinu a alkoholu). Je ale také možné vyšetřit si zvláštní čas pro modlitbu nebo ke čtení Písma nebo se rozhodnout pro skutek lásky k bližnímu. Solidarita věřících se pak nejlépe vyjádří, když to, co se ušetří odříkáním, se předá potřebným.

Tato úprava tedy v žádném případě není zmírněním povinnosti, nýbrž smysluplným přizpůsobením dnešním poměrům a také přesunutím odpovědnosti na osobní iniciativu.

Půst nemá co do činění s pohrdáním životem a světem. Jeho prostřednictvím získáváme kritický odstup od toho, co se vnucuje. Činí nás nezávislejšími na věcech, o kterých si myslíme, že se bez nich neobejdeme. Vyjasňuje pohled pro to, co je nezbytné. Svět a náš život se sice stávají „relativizovanými“, ale právě to nám dovoluje nebýt zajatcem světa. Svatá Tereza říkávala: „Když půst, tak půst; když koroptev, tak koroptev!“ Tím je katolický pohled trefně vyjádřen.