Kdo je Bůh? Jak o něm mluvit? Mnozí lidé Boha odmítají, ačkoliv ho téměř neznají...

Kdo je Bůh?

Mnozí lidé Boha odmítají, ačkoliv ho téměř neznají. Jiní proto, že "vědí příliš mnoho", než aby v něj mohli věřit. Někdo ho musí zapírat, protože má strach z jeho zkresleného temného obrazu. Jiní se mu vysmívají pro jeho domnělou neškodnost. Mnozí ztratili víru na bitevních polích, jiní zároveň s pohádkami svého dětství. Na druhé straně však najdeme bezpočet lidí, kteří jsou pro tohoto Boha ochotni položit život, kteří u něj hledají oporu, štěstí a naplnění.
Boží zjevení neboří zákony lidského myšlení a neruinuje náš rozum. Bůh spíše prostírá před zrakem věřícího člověka lidské osudy, události a příběhy jako "obrázkovou knížku". A když člověk dál přemýšlí o tom, co viděl, a pokouší se to uchopit myšlenkami a slovy, dospívá ke stále jasnějšímu porozumění. Tak vyrůstá ze života víra a vědomí o Bohu. A přece ani tehdy nevíme, kdo je to "Bůh ve své podstatě" či "Bůh jako takový". Poznáváme však, jak působí a co s námi činí. Přitom se jistě stane, že někteří jednotlivci, nebo i celé skupiny, poznávají klamně nebo jen částečně. Ale tyto "pochybné zdroje" nemohou překroutit konečný výsledek. Z celé řady jednotlivých zkušeností, které se vzájemně doplňují, vysvětlují a korigují, ze zkušeností celých rodin, kmenů a generací krystalizují poznatky, které jsou "pravda".

Jak mluvit o Bohu?
Je docela očividné, že takovéto zkušenosti a poznatky, tuto "životní moudrost" nelze vyjadřovat pomocí matematických vzorců. Kdokoliv ve svém životě zakusí Boha, nemůže o něm vypovídat, aniž by zároveň nevydal všanc vlastní život a prožívání.

Náboženské zkušenosti mají velmi osobní charakter. Proměňují člověka v takové hloubce, do níž jinak dosáhne snad jedině velká láska anebo bolestný otřes. Jak těžké to potom musí být o takové zkušenosti vypovídat. Připadá nám vhodnější mlčet. A pokud už chceme nebo musíme promluvit: jak to jenom říct?

Proto nás nepřekvapí, že se bibličtí autoři nejrůznějšími způsoby pokoušejí všechno to ve vlastní podstatě nevyslovitelné přeci jen nějak vyjádřit. Stále znovu přitom sahají k obrazům a srovnáním. A když jim to může pomoci, pomáhají si bez váhání i mýty, legendami a pověstmi o bozích z okolního pohanského světa - tento materiál pak samozřejmě prohlubují a upravují z pohledu víry. Riskují jednostrannosti a ponechávají stranou rozpory. Mluví v protikladech, aby naznačili, že žádný pojem Bohu opravdu neodpovídá.

Tehdejší autoři nemohli tušit, že s největšími problémy se budou o zhruba tři tisíce let později potýkat křesťané. Lidé tehdy věděli: ať se vyjádříme jakkoliv, Boha stejně neuchopíme. Měřeno Boží skutečností jsou všechny výroky nedokonalé a nedostatečné. Jen tak můžeme pochopit, že Izrael striktně trval na zákazu jakéhokoliv zobrazení Boha. Protože každý pokus o ztvárnění Boha musí vést k nedorozuměním a dezinterpretacím. A i pouhý pokus zbavuje Boha jeho zásadní odlišnosti a důstojnosti. Proto si později Židé vůbec ani nedovolí vyslovovat Boží jméno. A přece je Izrael na druhou stranu schopen o Bohu mluvit, a to s přímočarostí, nad níž se dnes často zhrozíme. Zdánlivý rozpor je ve skutečnosti v obou případech přiznáním: Nedokážeme o Bohu odpovídajícím způsobem vypovídat. Ale tím spíše nedokážeme mlčet.