Kdo je venku a kdo uvnitř - o formalismu v duchovním životě

Za 2. světové války byla u Stalingradu obklíčena německá armáda sovětskými vojsky. Obklíčené město mělo opustit ještě poslední letadlo. Bylo přeplněno zraněnými a nemocnými. Pro ty, kdo museli zůstat, byla situace zcela beznadějná. Byli mezi nimi mnozí lehce ranění, poloomrzlí a ti všichni se chtěli také do letadla dostat. To však bylo už plné.

Plni zoufalství a touhy dostat se ven z tohoto obklíčení se někteří z nich věšeli zvenku na letadlo - na podvozek, na podpěry. Letadlo však odstartovalo. Co se asi stalo s těmi, kdo se na ně pověsili? Byli venku a jen ti, kdo byli uvnitř, se zachránili.
_____________________________

S naším křesťanstvím je to podobné. Není možné ho brát jen vnějškově, jaksi okrajově. Denně se musíme sami sebe ptát, zda jsme venku, či uvnitř, zda jsme ochotni stát se svatými. Nelpíme pouze na vnějších slavnostech, na dojemné náladě půlnoční mše, na pestrosti procesí Božího Těla, na parádě svatebního obřadu či na smuteční náladě pohřbu?
Všechny tyto slavnosti a zvyklosti jsou jen něčím takovým, jako podvozek, či podpěry letadla. Ty jsou nutné k tomu, aby letadlo mohlo startovat a přistávat. Na ně bychom se však neměli věšet, měli bychom vejít dovnitř jako celí křesťané - svatí.
Půlnoční mše je krásná, ale sama mi nepomůže, pokud nevstoupím do tajemství Kristova vtělení. Průvod Božího těla je nádherný, ale musím se soustředit na tajemství eucharistie. Svatební obřad je hezký, ale nepomůže mi, pokud nepřijmu svátostný charakter manželství a nezrušitelnost tohoto svazku, dokud nás nerozdělí smrt. Slavnostní pohřeb je krásný, ale je k ničemu, jestliže zemřelý nevstoupil ve svém životě do tajemství smrti a vzkříšení Ježíše Krista.

Se svolením zpracováno podle publikace:
Herbert Hofmann: A kam vlastně jdeme?, 
kterou vydalo Sdružení sv. J. Neumanna ČB.
Redakčně upraveno