Kdo trpícího těší (Ladislav Boros)

Kdo trpícího těší, musí tedy nejprve trpět sám. Potom už jeho slova útěchy nepřicházejí zvenčí, nýbrž z nitra. Řeč útěchy je možná jen na základě skutečné jednoty. Není tu již prostě "utrpení", o kterém se mluví, nýbrž "tvé utrpení", které naše vzájemná láska změnila v "mé utrpení". A vůbec často stačí, když milující na trpícího hledí, tiskne mu ruku nebo jen u něho zůstává. Přítomnost milujícího mírní mé strasti, nacházím novou oporu v životě, svět kolem mne se mění, můj osud je náhle docela jiný, už nejsem uvězněn v těsných hranicích své bezvýchodné situace; stvořil pro mne nový svět, ba probudil mě k novému životu, ačkoli se na mém stavu pravděpodobně nic nezměnilo.

To je "tvůrčí přítomnost"; v ní se uskutečňuje pravá útěcha. Kdo se ale k takové útěše odváží, musí na sebe vzít všechny důsledky své obětavosti, a stále znovu opakovat svou tvůrčí přítomnost, že znamená vystupovat do oné tvrdé a naše bytí stravující lidské vazby, které říkáme věrnost. Utrpení druhého člověka na sebe nebereme, neseme-li je s ním jen jednou. Uděláme-li to přece, nepotěšíme ho, nýbrž ho podvedeme a jeho utrpení ještě zhoršíme. Utrpení se skutečně stane utrpením teprve svým rozložením do časoprostorů života.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 47)