Kdo zná člověka (Walter Kasper)

Nic na světě není dost široké a veliké, aby to naplnilo šíři, hloubku a výšku lidského srdce. Naši svobodu může naplnit jen společenství a přátelství s jinou svobodou. Ale i lidská svoboda je konečná; na své hranice narazí, z lidského hlediska, nejpozději při smrti. Člověka by mohla naplnit jen dokonalá svoboda, jen nekonečný, věčný život. Člověk tedy překračuje člověka o nekonečno (B. Pascal). Jen Bůh je dost veliký, aby dovedl naše srdce k vnitřnímu pokoji. Nepokojné je naše srdce, pokud nespočine v Bohu (Augustin).

To je tedy paradox člověka: Sám v sobě míří nad sebe. Bytostně usiluje o naplnění, které si sám nemůže dát. ... Člověk tedy stojí mezi Prométheem a Sisyfem, mezi velikášskou pýchou a zoufající malomyslnosti. Kdo mu pomůže v této lidsky bezvýchodné situaci?

Odpovědí, která je nakonec jedině možná, je zvěst o milosti. Říká, že to, k čemu je člověk stvořen a povolán, čeho však nemůže vlastní silou nikdy dosáhnout, mu daruje z čiré milosti Bůh. Ba více: Milost není "něco", co nám Bůh daruje, milost je sám Bůh; milost je Boží sdělování a darování sebe člověku. Vykoupení je tedy nejen od Boha, vykoupení je vykoupení v Bohu; je to nejužší přátelství a společenství s ním. Zbožštění člověka (abychom užili výrazu Otců) je pravé zlidštění člověka a jeho nejvlastnější naplnění. Vtělení Boha v Ježíši Kristu a naše účast na tomto vtělení v Duchu svatém je proto cílem a smyslem stvoření. Ježíš Kristus nám vposledku zjevuje nejen to, co je pro nás Bůh; zjevuje nám také cíl a smysl člověka, odhaluje člověku člověka. Člověka zná jen ten, kdo zná Krista.

(Walter Kasper: O víře, Brno, Cesta, 199O, 47-48)