Komunikovat, ne exkomunikovat (Peter Pawlowsky)

Bylo to vždy nové rozmýšlení nad jeho původním zaměřením, jež dávalo křesťanství v celých jeho dějinách šanci na udržení. Tak je tomu i dnes. Nebudou už žádné křesťanské společnosti a stát nebude křesťanství chránit lépe než jiná vyznání. Vědy sice redukují nevysvětlitelnost světa, přesto však důvěru a lásku, setkání a odloučení, nemoc a smrt nebude mít člověk nikdy ve své moci. Bůh není výplň tam, kde chybí vysvětlení, nýbrž jméno pro trvalou hádanku lidské existence, jejíž řešení vkládá křesťanství vírou ve vtělení zpátky do rukou Božích.

Mnohé z toho, co se křesťanské církve naučily ze zkušeností patnácti století, kdy ovládaly společnosti, stává se dnes překážkou pro to, aby mohly uplatnit svá přesvědčení. Dnes bude třeba jiné vystupování, bližší jejich počátkům. To ovšem také nikdy z dějin ' úplně nezmizelo a činilo ze světců i kacířů, ze zakladatelů řádů i reformátorů zachránce, kteří křesťanství pomáhali přežít. Pro vstup tohoto náboženství do třetího tisíciletí by to snad mohlo znamenat:

- návrat k dynamice počátků: bez politické moci mohou být člověku nakloněné aspekty křesťanství přesvědčivější a věrohodnější. Etické zásady, sociální angažovanost i to, že člověka provázejí po celý život svými obřady a svátky, je mnohým náboženstvím společné. Ústřední poselství o Bohu, který se stal člověkem, je však v křesťanství jedinečné. Kdyby se na toto poselství soustředilo, mohlo by oživit dynamiku svých počátků. A konečně ke křesťanství patří i dlouhé a plodné dějiny myšlení. Fundamentalistický odpor k myšlení může být pochopitelnou reakcí na křesťanství, jež zapomnělo, čím je a rozběhlo se do podružných věcí; vede však do slepé uličky právě tak, jako rozplynutí do obecně náboženského nebo redukce církví na zařízení pro podporu morálky.

- respekt vůči dospělému člověku: církve nemají zapotřebí vystupovat jako strany a zastupovat stranické zájmy. Jejich věrohodnost plyne z jejich poselství a bez něho jsou i ony zbytečné. Kde se na to zapomíná, vzniká klerikalismus jako snaha jisté vrstvy funkcionářů o sebezáchovu. Přesto jsou instituce nezbytné, lidé je však přijmou jen tehdy, budou-li na výši politického vědomí své doby a nebudou-li lpět na životních a mocenských formách minulých staletí. Pro budoucí křesťanství z toho plyne to, čím toto náboženství vynikalo už ve svých počátcích: osobní přesvědčení věřících a zakotvení v přehledných církevních obcích namísto plošné duchovní správy; úřad jako služba jednotě mezi dospělými křesťany namísto centralistického okřikování; angažování ve společnosti v podobě občanských iniciativ namísto obhajoby překonaných mocenských pozic. Úřady a hierarchie, jak se v jednotlivých církvích vytvořily souběžně se státní správou, budou možná pro jednotlivého věřícího ztrácet na významu; to platí zejména pro rostoucí církve třetího světa, které si snáze naleznou svoji cestu mezi nezbytným řádem a importovanými evropskými formami.

- komunikovat, ne exkomunikovat: vzájemné vylučování křesťanských skupin a vyznání má sice velmi dlouhou historii, od 19. století se však stále jasněji ukazuje, že poškozuje křesťanství jako takové. Vylučování, exkomunikaci, nahrazuje v ekumenickém hnutí úsilí o komunikaci, výměnu mezi stanovisky a tradicemi. Tento proces může vést ke hmatatelným výsledkům, jakmile se uzná pluralita křesťanských teologů i organizačních forem a jakmile se jednota začne hledat v praxi. Jisté pokroky je sice vidět: po staletích oddělení jsou v posledních desetiletích společné modlitby a společné akce velkých křesťanských vyznání, katolíků, protestantů, anglikánů či pravoslavných již možné. Ale všechna sbližování jako kdyby nakonec nic neplatila, když jde o definitivní vzájemné uznání mezi nimi.

- svědectví a ne napomínání: neustálé ohlížení na společenský význam v minulosti vede církve znovu a znovu ke steskům a k žalobám; minulé doby se prohlašují za zlaté a ubývání počtu věřících se klade současným lidem za vinu jako odpadání od víry. Je to takové křesťanství, které cítí běh dějin jako neustálou urážku - takže už není s to nikoho přesvědčit. Má-li mít křesťanství nějakou budoucnost, nemůže si klást jako podmínku, aby každý zájemce přijal všechno, co za dva tisíce let učilo. Křesťanství se nedá redukovat na přijetí a plnění životních a kultovních pravidel či příkazů: potřebuje osobní víru a osobní cestu každého věřícího. Musí proto připouštět individuální zkušenosti, myšlenkové i životní pokusy a okliky, aby se všechno úsilí mohlo soustředit na jeho vlastní jádro: na přesvědčení o Bohu, který k člověku přichází jako bratr, jako blízký. Učení a napomínání může toto přesvědčení zprostředkovat jen ve velmi omezené míře: důležitější bude tedy osobní svědectví.

Chceš-li se naučit, co je křesťanská víra, říká jeden starokřesťanský text, přijď ke mně a bydli rok v mém domě.
(Peter Pawlowsky: Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 109-12)