Kořeny (Paul M. Zulehner)

Kořeny nejsou protikladem růstu. Nic nemůže růst bez kořenů, ovšem i kořeny odumírají, neroste-li strom. Kořeny pro člověka znamenají následující: být pevně spjat s druhými, s rodinou, příbuzenstvem, vlastním národem, společenstvím církve.(...)

I touha zapustit kořeny je dobrá - každý musí být někde doma. Kdo žije bez domova, stane se neusazeným nomádem, duševně osamoceným, psychicky nestabilním. (12) (...) Každý totiž potřebuje nejen střechu nad hlavou, ale i přístřeší pro svou duši. (13)

Je v našich kostelech atmosféra domova? Máme v naší pastoraci pochopení pro hlubokou touhu člověka po domově, jež sahá až za smrt? Jsou pastorační setkání malými domovy vztahů, v nichž by lidé mohli zakořenit a růst? Mohou prožít to, o čem hovoří posvátné texty církve, že Bůh je jako pevný hrad, skála, záštita života? Nebo je spíše církev pro mnohé chladná a neútulná? Jsou naše farnosti místy, kde se každý může objevit, má-li učinit nějaké životní rozhodnutí nebo je-li zatížen jakoukoli vinou?

Ale především: Pravým smyslem veškerého náboženství není to, že máme o Bohu vědomosti, nýbrž že u něho máme domov. Teologie znovu začíná chápat, že smysl tajemství nespočívá v jejich pochopení, ale v tom, že v nich přebýváme. Kdo se naučí přebývat v tajemství, stane se mystičkou nebo mystikem.

Jsou v našich chrámech lidé, kteří by uváděli do tajemství. Chápeme my sami, že každý z nás je tajemstvím, neboť člověk je vtažen do tajemství Boží přítomnosti?(...)

Jak je to s rovnováhou mezi růstem a zapuštěním kořenů? Někteří lidé nezadržitelně rostou, aniž by se starali o silné kořeny. Jiné naopak stále zaměstnávají jejich kořeny. Jedni stále směřují ke změně - v sobě, ve svých společenstvích, a také v církvi. Jsou to reformátoři z povolání, neposední, věčně nespokojení. Nedopřejí setbě čas k růstu, ořou už v zimě. Kdo by se divil, že nemohou nic sklidit?
(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 12-13)