Don Bosco na cestě - láska k bližnímu

Quo uadis?
Kam jdeš? Jaký je tvůj cíl? To je jediná důležitá otázka.
Správnou odpověď najdeme v deníku Gabriely Bossisové:
„Víš, že láska je náš jediný cíl? Že všechno ostatní k tomu musí směřovat?
I to nejnepatrnější se stane velkým, bude-li vést k lásce;
a něco velmi důležitého, nevede-li to k lásce, není to vlastně nic.“
Je tedy životně důležité vědět:
Co je to opravdová láska, jak se má rozlišit od zdánlivé lásky, jak se má cvičit.
____________________

Které jsou tři druhy lásky?
Zištná "láska", požitkářská ''láska'' a láska obětavá.
____________________


ZMEŠKANÝ VLAK - ZIŠTNÁ LÁSKA

Don Bosco je jeden z největších italských světců.
V minulém století vystavěl v Turíně sirotčinec a učňovské dílny pro kluky z ulice.

Jednou byl na návštěvě v okolí Alby.
Večer se chtěl vrátit do Turína, ale zmeškal poslední vlak.
Za prudkého lijáku zaklepal na dveře fary. Farář otevřel a ptal se, kdo je.
„Jsem chudý kněz z Turína. Právě jsem zmeškal poslední vlak.“
„Jaký úřad v Turíně zastáváte?“
„Mám malý kostel na předměstí.“
„Ano, už jste aspoň večeřel?“
„Když budete tak dobrý a dáte mi něco k jídlu, rád přijmu.“
„Bohužel, ale nemám nic nazbyt, mohu vám dát nanejvýš kus chleba a sýr.“
„Za to bych byl velmi vděčen.“
„Máte v úmyslu zůstat přes noc zde?“
„No, víte ... v tom dešti ... a vlak je přece pryč!“
„Ach tak, ale nemám žádnou volnou postel.“
„Ale to není problém, mně stačí dvě židle.“
„Když je to tak, pak pojďte dál. Lituji, že vás nemohu lépe pohostit.“

Zatímco hospodyně přináší chléb a sýr, vyptává se kněz dál: „Jste tedy z Turína?“
„Ano.“
„Neznáte náhodou jakéhosi dona Boska?“
„Trochu.“
„Nikdy jsem se s ním nesetkal,“ řekl farář. „Ale chtěl bych vás o něco poprosit.
Myslíte, že mi pomůže?“
„Když může, rád druhým pomáhá!“
„Myslel jsem, že mu napíši dopis, jestli by nevzal jedno dítě do svého sirotčince.“
„To vám mohu zaručit.“
„Opravdu? Jste snad s donem Boskem přáteli?“
„Ano, od dětství.“
„Mohl byste mi tu záležitost zprostředkovat?“
„Ano, ta věc už je vyřízena. Kvůli vašemu skutku milosrdenství.“
„Ale ... vy ... Kdopak jste?“
„Jsem don Bosco.“

„Don Bosco! Vy jste don Bosco! Že jste to neřekl hned!
Promiňte, že jsem vás dobře neobsloužil... Kdo by si pomyslil!
Nechte ten sýr. Teď mě napadá, že přece jen něco zbylo od oběda.“
Farář je úplně zmatený, pot mu rosí čelo.
Volá hospodyni, ta prostře na stůl a přináší rybí polévku a šunkovou omeletu.
Pak sám běží k polici a vyndá půlku pečeného kuřete
a láhev dobrého červeného vína. Don Bosco se usmívá.

Po večeři vede farář hosta do krásné ložnice.
Příští ráno ho doprovodí na nádraží a nepřestává se omlouvat.

Při loučení ho vzal don Bosco za ruku:
„Podívejte se, pane faráři, z toho, co se stalo,
se můžeme přece jen něco naučit. Když nic nemáme, nic nedáme.
Máme-li málo, dáme málo.
A když máme hodně, dáme to, co považujeme za správné.
Nechávejme se však vést láskou k bližnímu, a ne vlastním zájmem.“

Se svolením zpracováno podle knihy:
Pierre Lefévre, Příběhy psané životem,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno