Navigace: Tematické texty J Jednota, ekumena, ekumenismus Delší texty Maria, Matka jednoty křesťanů - Jan Pavel II.

Maria, Matka jednoty křesťanů - Jan Pavel II.

Sk 1,12-14
Lk 1,39-47

Maria pospíchá k Alžbětě, o které se dozvěděla, že se jí v životě přihodilo něco podobného, že zažila s Bohem něco podobného jako ona. Dalo by se možná říci, že se šla přesvědčit, zda je to pravda a jak to Alžběta prožívá. Toto setkání vedlo k veliké radosti. K radosti, že Bůh působí. K radosti, že Bůh dává naději tam, kde jí už není. K radosti, že Bůh dává své věrné služebnici nakonec to, po čem dlouhá léta toužila - dítě. Tato spontánní radost, kterou obě sdílejí, vede nakonec ke sdílení radosti s Bohem, k Mariinu chvalozpěvu.

Podobně tomu bylo i s apoštoly a jejich přáteli po nanebevstoupení Pána, drželi se pohromadě, společně sdíleli radost, naději, smutek a obavy... Toto vše také přešlo do společné modlitby.

Maria je v obou případech chápána jako ta, která má nějak zvlášť blízko k Bohu, jejíž modlitba a život nejsou zatíženy postranními zájmy - její život je "spravedlivý"...- "Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého" (Jak 5,16).

Maria je matkou Ježíšovou, je jeho tělesnou matkou, proto se k ní obracíme s prosbou o její pomoc skrze přímluvu u Boha o jednotu těla svého Syna - o jednotu církve.

Rozdělení křesťanů má svou pravou a poslední příčinu v hříchu člověka, který je vzpourou proti Boží vůli. Právě proto opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení a bez smíření. Smíření má dvojí rozměr: především smíření s Bohem a pak smíření mezi sebou...
(Jan Pavel II.)

/KT 4-97/

Autor: Jan Pavel II.

Témata: Jednota, ekumena, ekumenismus Maria Nanebevstoupení Páně

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ez 18,25-28; Žalm Žl 25,4-5.6-7.8-9; Flp 2,1-11
Mt 21,28-32

Boží trpělivost nás sice neopravňuje k nezodpovědnému jednání, ale může pro nás být zdrojem velké naděje, zvlášť když přemýšlíme o životní cestě našich blízkých, kteří na evangelium nedbají. Je tu vždy naděje, že se budou podobat tomu synu, který řekl: „Ne!“, a přece nakonec na otcovu vinici šel. Právě tak ale máme přijmout výstrahu pro sebe samotné. Naše „Ano!“ je jen slibným začátkem, po němž má následovat vlastní práce, uskutečňování našeho rozhodnutí víry. Je to nárok na naši vytrvalost a na důvěru, se kterou dáváme své síly Bohu. Ale je to také zdroj jistoty, že nejdůležitější schopnosti svého života nedáváme nezodpovědně všanc.