Maria, Matka jednoty křesťanů - Jan Pavel II.

Sk 1,12-14
Lk 1,39-47

Maria pospíchá k Alžbětě, o které se dozvěděla, že se jí v životě přihodilo něco podobného, že zažila s Bohem něco podobného jako ona. Dalo by se možná říci, že se šla přesvědčit, zda je to pravda a jak to Alžběta prožívá. Toto setkání vedlo k veliké radosti. K radosti, že Bůh působí. K radosti, že Bůh dává naději tam, kde jí už není. K radosti, že Bůh dává své věrné služebnici nakonec to, po čem dlouhá léta toužila - dítě. Tato spontánní radost, kterou obě sdílejí, vede nakonec ke sdílení radosti s Bohem, k Mariinu chvalozpěvu.

Podobně tomu bylo i s apoštoly a jejich přáteli po nanebevstoupení Pána, drželi se pohromadě, společně sdíleli radost, naději, smutek a obavy... Toto vše také přešlo do společné modlitby.

Maria je v obou případech chápána jako ta, která má nějak zvlášť blízko k Bohu, jejíž modlitba a život nejsou zatíženy postranními zájmy - její život je "spravedlivý"...- "Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého" (Jak 5,16).

Maria je matkou Ježíšovou, je jeho tělesnou matkou, proto se k ní obracíme s prosbou o její pomoc skrze přímluvu u Boha o jednotu těla svého Syna - o jednotu církve.

Rozdělení křesťanů má svou pravou a poslední příčinu v hříchu člověka, který je vzpourou proti Boží vůli. Právě proto opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení a bez smíření. Smíření má dvojí rozměr: především smíření s Bohem a pak smíření mezi sebou...
(Jan Pavel II.)

/KT 4-97/