Meditace I.: Louky a lesy v zimě neodumírají... (Tomislav Ivančič)

V duchu hledím na několik daných faktů (daností):

Louky a lesy v zimě neodumírají. Toto období je jen přechodem od podzimu k novému jaru. Také noc není koncem dne, nýbrž jen "přechod slunce od západu k východu", přechod od večera k ránu. Když padne semeno do země, neznamená to konec jeho rostlinného života, který je v něm skrytý, nýbrž nový život v jeho plném rozvoji. Smutek a strach v mém životě neznamenají konec radosti, nýbrž přinášejí prohloubení a možnost nové radosti. Také nemoc není koncem zdraví, ale otvírá nové prameny a nové formy života. Právě tak oddělení od přítele přináší upevnění přátelství a šanci, že při dalším setkání můžeme prožít obdivuhodným způsobem hloubku tohoto přátelství. Tmavé mraky, které zakrývají slunce, neznamenají konec pěkných dní, ale přinášejí déšť, vláhu, osvěžení a ještě jasnější slunné dny. Všechny tyto danosti, se kterými se setkávám ve světě kolem sebe, jsou pro mě znamením toho, že také smrt není žádným koncem, nýbrž jen krásnější začátek (začátkem krásnějšího).

Ježíš není jen pouhým důkazem toho, že smrt je jen přechodem k životu, on sám je tím životem, životem, který nezná žádné ohraničení, životem, který mi nikdo nemůže vzít, životem, kterému ani nemoc, ani lidská zloba, ani můj vlastní hřích a slabost nemůžou nijak uškodit. Můj život, mé celé JÁ jsou v Ježíšových rukou. On mě miluje. Pokud je Ježíš, Pán mého života, se mnou, co mi může uškodit, co, nebo kdo se proti mě může postavit?! Mohu žít v klidu, neboť žiji věčně. Ježíš vzal na sebe mou smrt, zničil můj hřích a zapojil mě (vtáhl mě) do svého zmrtvýchvstání. Zjistil jsem (pozoruji), že jen jedno je důležité: odevzdat se cele do Ježíšových rukou. On je mým životem. On žije. Žiji s ním, v něm, věčně.

/P. Tomislav Ivančič: "Abba, lieber Vater" /