Mikuláš - karikatura křesťanského svátku ? (Jan Mazanec)

Strach z Mikuláše nejen v létě


Podle Maxe Kašparů svátek sv. Mikuláše sice vychází z křesťanské tradice, ale je plně v režii lidového (zlo)zvyku. Jaký dopad má jeho běžná podoba na děti? Umíme jako křesťané obecně slavit svátky?

"Za léta a staletí tohoto svátku bylo už vše zesvětštěno natolik, že kromě názvu a exteriéru (oblečení) je karikaturou křesťanského svátku a v běžně praktikované podobě o církvi nic nevypovídá. Nevede ani k evangelizaci ani k apoštolátu ani ke zkvalitnění obrazu církve ve společnosti," říká MUDr. Kašparů a upozorňuje, že rituál mnohdy naopak dělá církvi medvědí službu tím, že chování hlavních aktérů bývá často v rozporu s křesťanstvím: "Nejen opilost, ale i znevážení postavy světce; včetně krádeží v navštívených domácnostech. Pak jde o hanebnou atrakci." Nelze něco kladného nalézt alespoň na tom, že zde někdo někoho obdarovává? "Kdyby se všeobecně vědělo, že sv. Mikuláš byl ten, který obdarovával, štědrý dárce, tak by lidé možná chápali, že církev je ta, která má co dát. Ale pro lidi Mikuláš jako historická postava neexistuje, takže se vlastně může jmenovat úplně jinak - třeba Santa Klaus."
Pokud bychom podle Maxe Kašparů měli tento svátek nazývat křesťanským, měl by vypadat tak, aby se prostřednictvím vnějších znamení (obleku, kříže, berly) šířil apoštolát. "Když je ovšem ateista, oblečený v ornátu, už u druhé chalupy těžce ovíněn, tak je to pro církev kontraproduktivní," podotýká Max Kašparů a dodává: "Ledaže by chodili jen křesťané, kteří by měli kanonickou misi - což je však utopie."

NESTRAŠIT, ALE POVZBUDIT
Opravdovým křesťanům by rynárecký psychiatr a jáhen doporučil Mikuláše ze svých řad. "To není známka uzavírání se do ghetta (já si také nezvu na oslavu narozenin Grebeníčka). Mám právo chtít za Mikuláše člověka, který přijde střízlivý a ví, jak říct dítěti něco křesťanského," předesílá Max Kašparů zároveň s poznámkou, že by křesťanští rodiče měli dítě na příchod Mikuláše nějak připravit, a ne jen říci: "Hele, bacha, už jde!"
A jaký je Mikuláš v podání Maxe Kašparů, kromě toho, že si nemusí obstarávat vousy? "Jdu bez čerta, protože pokud se vcítím do myšlení dítěte, už sama maska Mikuláše s vousy a , klacek jsou strašidelné. Nestojím, ale sednu si k dítěti a bez huhlání si s ním povídám. Pokud reprezentuji světce, ať má dítě se světcem kladný zážitek. Řeknu: ,Podívej, já jsem svatej Mikuláš, kterej tě má rád, a těší mě, když se večer modlíš, a mám velikánskou radost, když posloucháš maminku, a tak jsem ti za to za všechno přišel poděkovat. A taky chodíš do kostela? ,Chodím, zašeptá dítě. ,Tak to je dobře, protože z toho mám taky radost. " Ze své zkušenosti Max Kašparů zná děti, které po Mikulášově strašení a vyhrožování začnou koktat, mají noční děsy a počůrávají se. Proto zdůrazňuje, že zde máme u dětí hodnotit klady a jejich chování modelovat k radosti svého okolí, ne ke strachu - podobně jako křesťané nehřeší ne proto, že se děsí Hospodina, ale proto, že on je má rád, a proto ho nechtějí zarmoutit a sebe hříchem zranit.
Podle Maxe Kašparů je navíc trestuhodné zneužívat svátku k "výchovným" účelům, odbýt výchovu tím, že jednou ročně uděláme , bububu a zalepíme si svědomí koupením dárků. "Vidím v tom samou patologii - z hlediska jáhna bych to ohodnotil známkou 0, z hlediska psychiatra spíše -1, protože na dítě to má jen negativní vliv. A pokud jde pubertálním klukům o vybití energie tím, že chodí za čerty, to ať jdou radši na fotbal."

CO JE OPRAVDOVÝ SVÁTEK?
Max Kašparů klade důraz na pochopení podstaty slavení - aby se křesťanské svátky obecně staly nadšením, a ne drilem, rutinou a bezzážitkovou událostí. Je třeba brát v úvahu obsah a také dobu trvání svátku: "Mikuláš je desetiminutová záležitost příchodu podnapilého souseda, kdežto na Vánoce se opravdový křesťan připravuje už od začátku adventu a slaví je přes Nový rok až po Křest Páně."
Člověk podle Maxe Kašparů může slavit svátek jen tehdy, pokud opravdu cítí potřebu slavení. "Ale jak ,slavíme eucharistii, když v kostele sedíme každý jinde, někteří si tam jen odbývají svou nedělní povinnost? Kde je radost? Poctivé slavení nastane tehdy, když na oslavu něco přinese - tedy když např. v kostele zajistí čtení či vlastní přímluvy, zazpívá, oživí mši, aby byla skutečným ,komuniem ," uzavírá Max Kašparů.

JAN MAZANEC



***

Se svolením převzato z: Katolického týdeníku Číslo 49/2002 s datem 8.12.2002