Mladý hasič zachraňuje-Kadaň 1953

Proč je moudré naslouchat mladým?
Protože mladí často nacházejí smělé a nové cesty.
__________________

Kodaň, 13. listopadu 1953.
V ústředně hasičského sboru zvoní telefon. Jsou tři hodiny ráno. Mladý hasič Erik, mající pohotovost, zvedá sluchátko. Je mu 22 let.
„Tady hasiči...“

Nikdo se nehlásí. Slyší ale,jak někdo ztěžka dýchá. A pak rozrušený ženský hlas: „Pomoc, pomoc! Nemohu vstát. Ležím v krvi!“ „Uklidněte se“, říká Erik. „Hned přijedeme. Kde jste?“
„Nevím.“
„Nejste doma?“
„Myslím, že ano.“
„Kde je to, jaká ulice?“
„Nevím, mám závrať. Ztrácím krev.“
„Dobře, řekněte mi své jméno!“
„Nemohu si na nic vzpomenout. Musela jsem upadnout na hlavu.“
„Zůstaňte, prosím, u telefonu.“ Erik jde k druhému telefonu a zavolá na poštu. Ozval se mužský hlas.
„Prosím vás,“ říká Erik, „nemůžete mi dát číslo telefonu, který je právě napojen na hasičskou ústřednu?“
„Ne, to nemohu. Jsem noční hlídač a v těchhle technických věcech se nevyznám. A dneska, v sobotu, nebude nikdo k dosažení.“

Erik zavěsí. Pak ho napadá něco jiného. Zeptá se ženy: „Jak jste vůbec našla číslo na hasiče?“
„Je to napsáno na telefonu. Asi jsem ho při pádu strhla dolů.“
„Podívejte se, jestli na něm není i vaše vlastní číslo!“
„Ne, jinak tu není nic. - Ale, prosím, přijďte rychle!“ Hlas je stále slabší.
„Řekněte mi, co vidíte.“
„Vidím... vidím okno a pouliční svítilnu venku.“

Aha, pomyslí si Erik, okna má do ulice a může bydlet tak nejvýš ve druhém patře, když vidí na lucernu.
„Jaké je to okno?“ zkoumá dál. „Je čtvercové?“
„Ne, je vysoké.“
Asi bydlí ve staré čtvrti.
„Máte rozsvíceno?“
„Ano, mám.“
Erik se chce vyptávat dál, ale už nedostane žádnou odpověď.
Čas kvapí. Co ted'?

Erik zavolá z vedlejšího přístroje náčelníka. Vysvětlí mu, o co jde. Náčelník odpoví: „V tom případě se nedá nic dělat. Tu ženu nemůžeme najít. A kromě toho,“ hubuje, „je hlavní spojení na hasiče díky ní stále obsazeno. Co když teď někde hoří!“ Erik to nechce vzdát. Vždyť se přece učili, že první povinností hasiče je zachránit život!

Najednou dostal bláznivý nápad a předloží ho šéfovi. Ale náčelník se zalekne: „To je šílenství! Lidé si budou myslet, že vypukla atomová válka. Uprostřed noci, v milionovém městě!“
„Prosím,“ zapřísahá Erik, „musíme jednat rychle, jinak bude příliš pozdě.“

Na druhém konci je ticho. Pak Erik uslyší: „Dobrá, zkusíme to. Hned jsem tam.“ o čtvrthodinu později vyjíždí dvacet lehčích hasičských vozů se zapnutými sirénami do velkoměsta. Každý má křížem krážem prohledat určitou oblast starého města.

Žena už se nehlásí, ale Erik slyší její přerývaný dech. Po deseti minutách Erik zavolá: „Teď slyším sirénu sluchátkem!“'
Hned nato hlásí náčelník vysílačkou: „Vůz číslo jedna, vypnout sirénu!“ Podívá se na Erika.
„Stále ji slyším...,“ říká mladík.
„Vůz číslo dvě vypnout sirénu!“
„Pořád ji slyším...“

U dvanáctého auta vyrazí Erik triumfálně: „Teď ji neslyším!“
Náčelník zase vydá rozkaz: „Vůz číslo dvanáct, zase sirénu zapnout!“
Erik hlásí: „Zase ji slyším, ale tišeji.“
„Vůz číslo dvanáct, obrátit!“ říká náčelník.
Krátce na to Erik: „Teď je to silnější, teď úplné hlasitě, to musí být ta ulice!“

„Číslo dvanáct, podívejte se, ve kterém okně se svítí.“
Vysílačka zachraptí zpátky: „Rozsvíceny jsou stovky oken, všichni lidé se dívají ven.“
„Použijte hlásné zařízení!“ poručí náčelník.

Erich slyší sluchátkem amplion: „Dámy a pánové, hledáme ženu, která je v nebezpečí života. Má rozsvíceno. Prosíme, zhasněte svá světla!“
Světla zhasnou, jen jedno světlo svítí.

Erik slyší, jak se hned nato otevírají dveře; pak hlásí mužský hlas: „Je v bezvědomí, ale puls je ještě znatelný. Ihned ji odvážíme do nemocnice. Myslím, že to stihneme.“
A skutečně to stihli. Ellen Thorndallová, tak se jmenovala ta žena, se opět zotavila a po několika týdnech se jí také vrátila paměť.

Se svolením zpracováno podle knihy:
Bruno Ferrero, Příběhy pro potěchu duše,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno