Navigace: Tematické texty P Příběhy ke katechezi O odpuštění Modlitba odpuštění z Ravensbrücku

Modlitba odpuštění z Ravensbrücku

Tato modlitba byla nalezena v koncentračním táboře v Ravensbrücku
nedaleko mrtvého těla mladého muže:

Náš Pane, rozpomeň se nejen na muže a ženy dobré vůle, ale i na ty zlovolné.
Nevzpomínej na utrpení, které nám způsobili;
rozpomeň se na ovoce, které jsme nesli díky tomuto utrpení:
na naše přátelství, naši soudržnost, naši pokoru, naši odvahu,
naši štědrost, naši velkodušnost;
a až předstoupí před tvůj soud, ať se všechno ovoce, které jsme nesli,
stane jejich odpuštěním.

Se svolením zpracováno podle knihy:
Bůh ukrytý v příbězích, James A. Feehan,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno

Témata: odpuštění, smíření Smrt, umírání příběh, povídka Příběhy, povídky ke katechezi válka velkorysost, velkodušnost nacismus Odpuštění smrt šťastná umírání a smrt

"Příběhy pomáhají s katechezí"
„Příběhy ke katechezi“ vznikly z potřeby rychle a účinně najít vhodný příběh k určitému tématu, který chceme sdělit druhým. Povídky jsou sesbírány v rámci Arcidiecézního katechetického střediska v Praze. Ve spolupráci s webovým portálem Pastorace.cz mohou sloužit širokému spektru uživatelů. Všechny povídky jsou zveřejněny s laskavým svolením vydavatelů. Rozdělení: dle témat / seznam jednotlivých příběhů.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.