Epifanie – znamená zjevení Pána, který se ukazuje – jak praví svatý Pavel v druhém čtení (srov. Ef 3,6) – všem národům, dnes představovaným mudrci. Ukazuje se nádherná skutečnost, že Bůh přišel pro všechny, přijímá a miluje každý národ, jazyk a lid. Symbolem toho je světlo, které dostihuje a osvěcuje všechno.
A ačkoli se náš Bůh zjevuje všem, přesto vzbuzuje údiv, jak se zjevuje. Evangelium vypráví, že se v okolí Herodova paláce mluvilo o Ježíšovi jako o králi. »Kde je ten narozený židovský král?« (Mt 2,2), ptali se mudrcové, kteří jej našli jinde než se domnívali: nikoli v královském paláci, nýbrž v ubohém příbytku v Betlémě. Stejný paradox vyšel najevo o Vánocích, kdy evangelium mluvilo o sčítání všeho obyvatelstva na zemi za časů císaře Augusta a místodržitele Kvirinia (srov. Lk 2,2). Nikdo z mocipánů té doby však nepostřehnul, že se Král dějin narodil v jejich době. A když Ježíš, předcházený Janem Křtitelem, ve třiceti letech veřejně vystoupí, evangelium podává další slavnostní prezentaci kontextu, když vyjmenovává všechny tehdejší „velikány“ světské a duchovní moci: císaře Tiberia, Poncia Piláta, Heroda, Filipa, Lysaniáše a oba velekněze Annáše a Kaifáše. A uzavírá, že »na poušti uslyšel Boží slovo Jan« (Lk 3,2), tedy nikdo z velikánů, nýbrž člověk, který žil v ústraní pouště. A to je to překvapení: Bůh se nestaví do světla světských reflektorů, aby se ukázal.
Když nasloucháme seznamu těchto slavných osobností, můžeme být pokoušeni obracet na ně „světla reflektorů“. Mohli bychom si myslet, že by bylo lépe, kdyby se Ježíšova hvězda ukázala v Římě na návrší Palatina, odkud Augustus vládl světu. Celá říše by se hned stala křesťanskou. Anebo kdyby byl osvícen Herodův palác, mohl by Herodes konat spíše dobro než zlo. Boží světlo však neosvěcuje toho, kdo září svým vlastním světlem. Bůh nabízí, nevnucuje; osvěcuje a neoslepuje. Stále existuje obrovské pokušení plést si Boží světlo se světskými světly. Kolikrát jen jsme následovali podmanivý lesk moci a zájmu v přesvědčení, že se tím dobře poslouží evangeliu! Takto jsme však posvítili chybným směrem, protože tam nebyl Bůh. Jeho laskavé světlo září v pokorné lásce. Kolikrát jen jsme se jako církev pokoušeli zářit vlastním světlem! My však nejsme sluncem lidstva. Jsme měsícem, který navzdory svým stínům odráží pravé světlo, kterým je Pán. Církev je mysterium lunae, a Pán je světlem světa (srov. Jan 9,5). On, ne my.
Světlo Boží přichází k tomu, kdo ho přijímá. Izaiáš nám v prvním čtení (srov. 60,2) připomíná, že božské světlo nebrání tmě a temnotám, aby zahalily zemi, avšak rozsvítí se v tom, kdo je ochoten ho přijmout. Proto prorok každého vyzývá: »Vstaň, rozsviť se« (Iz 60,1). Je třeba vstát, tedy zvednout se z vlastní usedlosti a vykročit. Jinak se zůstane bez hnutí jako učitelé Zákona, kteří byli dotázáni Herodem na rodiště Mesiáše, ale nehnuli se. Je třeba denně se rozsvítit Bohem, který je světlo, dokud se Ježíš nestane naším každodenním oděním. Dříve nežli se odějeme Bohem, který je prostý jako světlo, je zapotřebí odložit pompézní šaty. Jinak bychom jednali jako Herodes, který před božským světlem dával přednost pozemskému úspěchu a moci. Mudrci však splnili proroctví, vstali a rozsvítili se. Pouze oni spatřili nebeskou hvězdu, nikoli učitelé Zákona, nikoli Herodes a nikdo v Jeruzalémě. Nalézt Ježíše je potřeba jinde, je třeba vybrat alternativní cestu, tu Jeho, cestu pokorné lásky. A té se držet. Dnešní evangelium totiž končí slovy, že mudrci se po setkání s Ježíšem »vrátili do své země jinou cestou« (Mt 2,12). Jinou cestou, odlišnou od té Herodovy. Cestou, která je vzhledem ke světu alternativní, jako ta, kterou šli ti, kdo jsou o Vánocích s Ježíšem: Maria, Josef a pastýři. Oni stejně jako mudrci opustili své domovy a putovali po Božích cestách. Pouze ten, kdo se svého světského přilnutí vzdá, aby se vydal na cestu, nachází tajemství Boha.
To platí i pro nás. Nestačí vědět, kde se Ježíš narodil, jako učitelé Zákona, pokud se tam nevydáme. Nestačí vědět, že se Ježíš narodil, jako Herodes, pokud se s Ním nesetkáme. Pokud se Jeho kde stane naším „kde“, Jeho kdy naším „kdy“, Jeho osoba naším životem, pak se proroctví splní na nás. Pak se Ježíš narodí uvnitř a stane se živým Bohem pro mne. Dnes, bratři a sestry, jsme vyzýváni napodobit mudrce. Oni diskutují, ale jdou; nezůstávají stát, nýbrž vejdou do Ježíšova obydlí; nestoupnou si doprostřed, ale klaní se Tomu, kdo je středem; nejsou fixováni na svoje plány, nýbrž jsou ochotni se pustit jinými cestami. Ve svých gestech mají těsný kontakt s Pánem, jemuž jsou radikálně otevřeni, a nechávají se Jím zcela strhnout. V tomto setkání používají jazyk lásky, tentýž, kterým - ač dosud nemluvnětem - již mluví Ježíš. Mudrcové totiž nejdou k Pánu brát, nýbrž dávat. Ptejme se: dali jsme o Vánocích Ježíšovi nějaký dar k Jeho narozeninám anebo jsme si jen vyměňovali dárky mezi sebou?
Pokud jsme přišli k Pánu s prázdnýma rukama, můžeme to napravit dnes. Evangelium vskutku podává jakýsi malý seznam darů: zlato, kadidlo a myrhu. Zlato, považované za ten nejcennější dar, znamená, že Bohu je třeba dávat první místo. Klaněním. K tomu je však třeba odebrat první místo sobě a považovat se nuzáky, nikoli za soběstačné. Potom kadidlo symbolizující vztah k Pánu, modlitbu, která jako vůně stoupá k Bohu (srov. Žl 141,2). Jako však kadidlo musí hořet, tak musí modlitba „spálit“ trochu času, který je stráven s Pánem. A to doopravdy, nejenom verbálně. A co se týče skutků, je tu myrha, vonná mast, která bude s láskou užita k pomazání Ježíšova těla sňatého z kříže (srov. Jan 19,39). Pán je rád, když se staráme o těla, zkoušená utrpením, o to nejslabší Jeho tělo, o toho, kdo zůstal pozadu, může jenom přijímat a nemá nic materiálního, co by dal na oplátku. V Božích očích je drahocenné milosrdenství prokázané někomu, kdo nemůže oplatit. Nezištnost je v Božích očích drahocenná! Nepřipravme se v této končící se vánoční době o příležitost darovat něco hezkého svému Králi, který přišel pro všechny, ale nikoli na výstavní scénu světa, nýbrž v zářivé chudobě Betléma. Budeme-li si počínat podle toho, Jeho světlo zazáří nad námi.
Přeložil Milan Glaser
