Navigace: Tematické texty M Modlitba Krátké texty, citáty Nařízení, že rodiče mají mluvit se svými dětmi třeba šestkrát denně...

Nařízení, že rodiče mají mluvit se svými dětmi třeba šestkrát denně...

Představte si, kdyby vyšlo nařízení, že rodiče mají mluvit se svými dětmi třeba šestkrát denně a někdo by to striktně dodržoval. Ráno - v poledne - po obědě - večer - před spaním by prohodil se svým potomkem dvě tři věty a bylo by to. Nikdo by mu nemohl nic vytknout. Byl by to vztah? Byla by v tom láska? Bylo by to spíš jako v blázinci. Nikoho ani nenapadne dělat to takto.

Ale bohužel křesťany občas napadne takhle se modlit. Ráno v poledne a večer, nebo ráno a večer řekne nějakou modlitbu a má vystaráno. Je to ale vztah? Může v tom růst láska k Bohu? Je zřejmé, že ne. Tak, jak musí spolu lidé hovořit: Dlouze i krátce, v klidu i při práci či za poklusu, právě tak různorodě, ale často, ba pořád, musí být člověk skrze modlitbu v kontaktu s Bohem.

Proč? Aby se mu vše dařilo? To by byla pověra. Aby neměl černou čárku - hřích? To by byla jen otrocká bázeň. Je to zapotřebí proto, aby náš vztah s Bohem nezemřel, nestagnoval, aby se konal, aby rostl.

(Aleš Opatrný, "Stůl slova" - 29. neděle v mezidobí)

Autor: Aleš Opatrný

Témata: formalismus, formálnost litera zákona, legalismus, zákonictví, formalismus, předpisy, doktrína Modlitba předpis, předpisy, litera zákona, legalismus, zákonictví, formalismus, doktrína rodičovství a výchova víra - vztah Výchova vztah

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.