Nařízení, že rodiče mají mluvit se svými dětmi třeba šestkrát denně...

Představte si, kdyby vyšlo nařízení, že rodiče mají mluvit se svými dětmi třeba šestkrát denně a někdo by to striktně dodržoval. Ráno - v poledne - po obědě - večer - před spaním by prohodil se svým potomkem dvě tři věty a bylo by to. Nikdo by mu nemohl nic vytknout. Byl by to vztah? Byla by v tom láska? Bylo by to spíš jako v blázinci. Nikoho ani nenapadne dělat to takto.

Ale bohužel křesťany občas napadne takhle se modlit. Ráno v poledne a večer, nebo ráno a večer řekne nějakou modlitbu a má vystaráno. Je to ale vztah? Může v tom růst láska k Bohu? Je zřejmé, že ne. Tak, jak musí spolu lidé hovořit: Dlouze i krátce, v klidu i při práci či za poklusu, právě tak různorodě, ale často, ba pořád, musí být člověk skrze modlitbu v kontaktu s Bohem.

Proč? Aby se mu vše dařilo? To by byla pověra. Aby neměl černou čárku - hřích? To by byla jen otrocká bázeň. Je to zapotřebí proto, aby náš vztah s Bohem nezemřel, nestagnoval, aby se konal, aby rostl.

(Aleš Opatrný, "Stůl slova" - 29. neděle v mezidobí)