Naše děti (Józef Augustyn)

Svoboda je jednou ze základních náboženských hodnot - veškeré náboženské praktiky, které ji popírají, nemají obvykle větší duchovní cenu. Pokus o nátlak nese vždy špatné ovoce.

Někdy se podobné chyby dopouštějí rodiče v náboženské výchově svých dorůstajících dětí. Vnímají je stále jako malé a zbytečným naléháním si určité náboženské chování prostě vynucují. Mnoho mladých v období dospívání prožívá specifické období vzpoury a nevíry. Už nechtějí chodit na nedělní mši svatou, na náboženství, nechtějí se ráno a večer modlit. Často to bývá vliv kamarádů a školy. Omezování jejich svobody je určitou náboženskou antivýchovou. Když rodiče mají hlubokou víru a v jejím duchu vychovali své dítě, pak dokonce i když dítě zakolísá, za čas se zase vrátí k hodnotám, které poznalo v raném dětství. Moudří a předvídaví rodiče, stejně jako otec z podobenství o marnotratném synu, dokáží vytrvale a trpělivě čekat. Nemůžeme znásilňovat náboženskou svobodu ani u lidí, kteří jsou na nás nějakým způsobem závislí. Odpor dětí a mládeže v náboženských záležitostech je leckdy formou protestu vůči různému psychickému nátlaku ze strany rodičů a vychovatelů také v jiných oblastech života. (40)
(...)
Když naše děti, zejména v období dospívání, projevují odpor k náboženství, můžeme, kromě zřetelného, nicméně taktního vybídnutí k účasti v náboženském životě, organizovat také společné náboženské prožitky. Například společný výlet na nějaké posvátné místo nebo účast na setkání věřících může být vynikající příležitostí, kdy děti pozveme k určité náboženské zkušenosti. Rodičům by mělo záležet na tom, aby jejich děti samy postupně překonávaly svou vnitřní vzpouru proti víře. (41)

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 41 a 42)