Nekritická láska versus nelaskavá kritika (Max Kašparů)

Existuje nekritická láska, která ani s pomocí silné optiky nevidí, či spíše nechce vidět vady na kráse milovaného. Těsně vedle ní stojí nelaskavá kritika, která nemůže a vlastně ani netouží vidět nic dobrého na díle či lidech, které podrobuje kritice.

Svět má zalíbení v obou extrémech. Hercům, sportovcům a královnám krásy odpouští velkoryse všechny jejich poklesky, slabosti a hříchy, na církvi ovšem hledá každou sebemenší skvrnu.

"Církev? Tu dobře znám. Dva tisíce roků Koniášů, nespravedlnosti a násilí." Tak promluví lidový znalec církevních dějin. Na doplňující otázku, zda zná z historie církve ještě něco nebo někoho jiného, už odpověď neuslyšíte. Více totiž nezná.



O květinách a kompostu

Je-li církev zahradou, která byla vyprojektována a založena Božím Synem, je v pozemském putování obhospodařována lidskými zahradníky zasaženými dědičným hříchem. Jedni z nich vypěstovali krásné trávníky, druzí zasadili ušlechtilé stromy plné kvalitního ovoce, další upravili pohodlné chodníky nebo doplnili okrasné skalky a záhony plné květin. Našli se ale i tací, kteří v Boží zahradě vybudovali kompost. Vstoupí-li do takové zahrady člověk, který hledá krásu, duchovní úrodu, klid pro duši, posilu pro věčnost a smysl pro řád, nalezne to, co hledá. Na každém místě může objevovat nové, lidským zahradníkem zaseté, ale Boží vláhou zúročené a zušlechtěné výhonky.

Vstoupí-li však do takové zahrady vepř, proběhne jí úplně celou bez povšimnutí a namíří si to rovnou ke kompostu.

Hledání dobra a krásy přispěje k radosti a pokoji lidské duše. Když Ježíš hovořil u studny se Samařankou, znal všechny její hříchy, a přesto na ní ocenil hlavně to jedno pozitivní. Její dobrou odpověď na svoji otázku...


***
Se svolením převzato z knihy: O radostech lidské duše s Maxem Kašparů, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství


Několik kapitol z této knihy naleznete zde