O postní době /C/ (A. Opatrný)

Jaká je její náplň? Název "postní" necharakterizuje vlastně vše - dnes je skutečný půst jeden den z celého čtyřicetidenní - na Popeleční středu. Ale co s těmi zbývajícími dny, které postem v plném slova smyslu nejsou? Někdo si v té době ledacos odřekne, ukázní se. Ale proč to vlastně dělat?
Začněme od konce postní doby - od Velikonoc, na něž je postní doba přípravou. Ty jsou to ústředními svátky liturgického roku. Ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista spočívá jádro celého křesťanství. A křesťanské velikonoce jsou vlastně formou určitého dramatu, hry v nejvznešenějším slova smyslu, kterou je liturgie. Slavení velikonoc tak vede k prožití podstatných zastavení na cestě Boží záchrany, podstatné body dějin spásy, totiž vyvedení z Egypta, záchranu beránkem, jehož krví byly pomazány veřeje, soud, utrpení, smrt a vzkříšení pravého velikonočního beránka - Krista. A liturgie je dramatem, do něhož má být "divák", tedy křesťan, vtažen: má se ho zúčastnit, aby měl podíl nejen na plodech této "hry", tedy liturgie, ale i na plodech skutečné původní události - vykupitelského díla Ježíše Krista. Křesťan ovšem už jednou byl zásadně "vzat do hry", a to svým křtem. Křest je ponořením do Ježíše Krista a v něm do Trojice, ponořením do smrti a vzkříšení Krista, což je opisný výraz pro tajemství vykoupení, jehož výsledkem je, že jsme Boží děti, že jsme synové, a tím i dědicové skrze Boha (Gal 4,7).
Není potom divné, že jedním z hlavních úkolů postní doby je právě příprava katechumenů (čekatelů) na křest, lépe řečeno vrchol této dlouhodobé přípravy. Pro křesťanskou obec je potom i výzvou, aby se za katechumeny modlila, aby se tak i vnitřně připravovala na jejich duchovní, nikoliv jen společenské, přijetí do svého středu.
Ale vraťme se ještě k chápání velikonoc jako liturgie - hry. Křesťan byl jednou provždy "pronesen" koupelí znovuzrození. Ale tento fakt, navěky platný, má pronikat do jeho vědomí, které je stále zanášeno vším možným i nemožným, Božím i hříšným. Musí se tedy k této základní skutečnosti vracet, aby měl jako svobodný, rozumný, jednající tvor ze své vůle účast na tajemství Kristovy smrti a vzkříšení - jinými slovy, aby vědomě uchopil skutečnost svého křtu a aby jej uskutečňoval. K tomu mu má pomoci každoroční prožití Velikonoc. Účast křesťana na velikonoční slavnosti má totiž pro něj vyvrcholit obnovou křestního slibu v liturgii velikonoční noci. Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení se totiž stalo pro nás plně platným právě naším křtem - tím se v nás uskutečnilo tajemství vykoupení. Obnovou křestního slibu si tento nejzávaznější fakt i závazek /a svazek/ svého života chceme uvědomit a znovu jej prožít. To ovšem nejde ve dvou nebo třech minutách, v čase, v němž obnova při liturgii velikonoční noci proběhne. A tak na tuto obnovu nás připravuje nejen liturgie velikonočního třídenní, ale právě celá postní doba.
V čem se tedy může tato příprava postní dobou uskutečňovat?
- odřeknutím si postem toho, co nás zdržuje a poutá, se uvolňujeme pro Boha
- zřeknutím se něčeho ve prospěch bližních realizujeme základní přikázání lásky a ztotožňujeme se s Kristem
- větší pozorností vůči Božímu slovu vnikáme hlouběji do tajemství Božího jednání s lidmi
- hlubší a plnější modlitbou se sbližujeme s Bohem, naším Otcem
- rozjímáním Kristova utrpení, například v křížové cestě, se snažíme nejen vidět velikost Boží lásky, ale také pochopit, že cesta spásy /ke vzkříšení/ vede přes kříž
- pokáním, které vrcholí ve svátosti smíření, děláme svůj obrat k Bohu, ke Kristově cestě, rozcházíme se s hříchem, nastupujeme cestu nápravy, vracíme se do křestního stavu Božích dětí.
Zřeknutím se zla a vyznáním víry při obnově křestního slibu ve velikonoční noci potom korunujeme naši postní "práci" a dáváme Bohu prostor, aby v nás mohl konat své velké činy, aby v nás projevil svou sílu, tu sílu, kterou Krista vzkřísil z mrtvých (Ef 1,19-20).

/P.Aleš Opatrný, Stůl slova C, str.39+ komentáře k jednotlivým nedělím/