O vděčnosti - Fric vám chce poděkovat!

Poprvé ve svém životě jsem ráno v šest hodin vkročil do nemocničního stacionáře. Staniční bratr Hollan stáhl pokrývku z první postele u dveří a řekl: "Můžete začít hned a vykoupat našeho Frice!"

To, co jsem spatřil, mě téměř vyhnalo zpátky ze dveří. Silně mentálně zaostalý mladý muž kolem 20 let, proleželý uzlíček kostí a kůže, s koleny stále křečovitě vytaženými k podpažním jamkám, které byly vycpány vatou, aby se zabránilo dalšímu bolestivému tření, neschopen slova, který musel být krmen a čištěn od výkalů - ležel ve speciálním rašelinném lůžku, které bylo pro takové pacienty vynalezeno. Zkrátka, poprvé ve svém životě jsem viděl tento nulový bod lidské existence.

Když mi položili ten hrozný uzlíček do rukou, abych ho vykoupal, skoro bych ho odhodil na zem. Když asi po čtvrthodině ležel ten netvor obvázán a přebalen pod dekou, pomyslil jsem si: Tady nezůstaneš ani den! Pak se ale ten strašný uzlíček pohnul a vystrčil ruku do výše. Polekaně jsem se ohlížel po bratru Hollanovi: Co přijde ted'?

Bratr Hollan až dosud můj styk s tím nejubožejším z celého stacionáře, možná i z celého Betléma, jen mlčky pozoroval a nic neříkal, protože si myslel, že si musím cestu k nemocnému chlapci najít nejlépe sám. Teď však musel zasáhnout.

Ještě dnes slyším v duchu tón jeho hlasu, ve kterém se mísil soucit se mnou a údiv nad takovou trivialitou: "Pane K., nevšiml jste si ještě, že vám chce Fric poděkovat!" Ajá, já jsem tohoto Frice ani nepokládal za člověka!

                                                                  Friedrich von Bodelschwingh