Obklopen nebeskými přáteli

(podle knihy Václava Vaška "Ne vším jsem byl rád")


Ve dnech mé ruzyňské izolace od okolního světa jsem silně prožíval to, čemu se říká communio sanctorum, onu mystickou komunikaci živých i mrtvých spojených s Kristem. O to se opírala i má důvěra v pomoc svatých, kanonizovaných i těch, o jejichž spojení s Bohem na nebi nebo dosud na zemi ví jen Bůh.

Mé rozjímání o tajemném společenství svatých přinášelo ovoce. Necítil jsem se na cele sám, byl jsem obklopen nebeskými přáteli. V tak dobré společnosti jsem předtím nebyl.

Vzpomínám si na příhodu, která se udála asi dva měsíce před mým zatčením. Zašel jsem na kus řeči k Petře Průchové z naší party. Na stole měla hromádku lístků se jmény svatých.
"Co to je," ptám se.
"Víš, my terciáři" - byla dominikánskou terciářkou - "máme ve zvyku volit si před začátkem nového roku patrona na příští rok. Jako při losování taháme si jeho jméno z klobouku."
"To mi připadá," ušklíbl jsem se, "jako když v mém dětství chodili flašinetáři s papouškem a ten vytahoval svým zobáčkem z krabice lístek s předpovědí, co tě čeká a nemine. Když už patron, tak proč si hrát na loterii a nevybrat si ho sám?"
"Jseš vošklivej a ničemu nerozumíš!" Řekla, že bych se měl cvičit v pokoře a že i "náhodný" patron může být směrovkou
v nastávajícím roce. .
"Tak ukaž, já to zkusím," řekl jsem jednak ze zvědavosti, jednak, abych jí udělal radost.
"Houby," odpověděla a odkládala kartičky, které měla zřejmě nachystány na mě. Nakonec mi je přece jen podala.

Vytáhl jsem si svatého Pavla, apoštola a mučedníka. Trochu mě to zarazilo, protože, kdybych někoho chtěl za patrona na rok 1953, vybral bych si právě jeho. Otázku, zda to není předzvěst mé nejbližší budoucnosti, jsem odvrhl, přece mě nebude zneklidňovat něco tak iracionálního! A tak mě svatý Pavel provázel nejen prvním rokem mého vězení, ale i v dalších letech, kdy jsem si pro každý rok vybíral patrony už bez kartiček. Vzpomněl jsem si také na svatou Terezii od Ježíška, která ač uzavřená v klášterní cele, stala se patronkou misií, a ty mě od dětství lákaly.


Apoštolské cesty

Na své "misijní - apoštolské" cesty jsem se vydával každé odpoledne. Prochodil jsem desítky kilometrů: ode dveří k oknu, od okna ke dveřím, občas jsem pod oknem postál. Modlil jsem se přitom kompletní růženec, radostný, bolestný a vítězný. O jeho tajemstvích jsem rozjímal nejrůznějším způsobem, jednou že jdu v Ježíšových stopách, jindy jsem uvažoval o skutcích tělesného nebo duchovního milosrdenství, také o Desateru nebo Kázání na hoře. Představoval jsem si, že působím misijně, dnes bychom řekli evangelizačně, v Rusku, v Čechách (netušil jsem, jakým misijním územím se staneme) a modlil jsem se v Kristově duchu, aby všichni jedno byli, za pravoslavné, České bratry, husity, židy, za věřící i nevěřící, za sjednocení křesťanů, porozumění mezi národy, zejména mezi Čechy a Slováky.

V souvislosti s růžencem si vzpomínám na setkání s Hankou Vrbíkovou, dnes Plockovou: "Hele, Vašku, byla jsem za Pepíkem na Bytízu. Řekl mi, že se tam kluci modlí řetězový růženec a že by byli rádi, kdyby se do toho řetězce zapojili i přátelé venku." Nevěděl jsem, co je "řetězový růženec". Vysvětlila mi, že každý, kdo se do něho zapojí, se modlí denně jeden z patnácti desátků, čímž vytvoří s dalšími čtrnácti jeho účastníky řetěz celého růžence. "Tak bychom byli duchovně spojeni my venku s těmi, co jsou zavření. Ještě mi chybí čtyři do počtu."

Přidal jsem se, vždyť bylo hezké být v duchovním spojení s kamarády odsouzenými v prvním procesu s Katolickou akcí. Do řetězce živého růžence se zapojili také moji rodiče. Když
jsem pak byl zatčen, měl jsem dobrý pocit zvláštní duchovní blízkosti nejen s mukly na lágrech, ale i s rodiči a přáteli doma.

***
Se svolením převzato z knihy: Ne vším jsem byl rád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství


***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde


***
Další texty k tématu naleznete zde