Odpověď víry (Otto Hermann Pesch)

Víra nám jednoznačně říká, co přijde po smrti. Stačí jen vyvodit závěry z toho, co už víme. Přijmeme věčný život, to znamená nejen život, který nikdy nekončí, nýbrž dokonalý život, který je jen životem a ničím jiným, který v sobě neobsahuje stárnutí a v němž není po smrti ani stopy. Stručně řečeno: život podobný životu Božímu, pokud jej lidská bytost vůbec může sdílet. Tento život povedeme jako lidé, tedy nikoli jako duchové, nýbrž jako bytosti z masa a krve, v nichž se všechno duchovní vyjadřuje tělesně a všechno tělesné je ovládáno a prodchnuto duchem. Nikdo nebude žít sám pro sebe, nýbrž ve společenství s ostatními lidmi, zvláště s těmi, které jsme v tomto životě milovali - bude to život, jaký k člověku patří. Protože jsme zemřeli jako lidé, dostane se nám věčného života jen tím, že nás Bůh ve své tvůrčí všemohoucnosti vzkřísí tak, jako vzkřísil Ježíše.

Věčný život nám bude nekonečnou radostí. A okolní svět bude přitom tak přetvořen, aby se stal základem i předmětem této radosti. Bude to blažený, vykoupený svět, jaký Bůh člověku určil, o který se však člověk svým hříchem připravil, a tím jej porušil. Nekonečná radost bude možná proto, že člověk bude přebývat bezprostředně a bez nejmenšího stínu pýchy ve společenství s Bohem. Kdo žije v naprostém souladu s Bohem, zažívá svět úplně jinak, ne snad jako nepřítele nebo jako výzvu ke zpupnému panování, které se samo zatratí svou neomaleností, nýbrž jako Boží svět, stvořený lidem k požitku a radosti. (157-58)

Boží soud

Život věčný je konečným vítězstvím Božího milosrdenství nad hříchem. Musíme však konečně přiznat své hříchy a odříci se jich. Pochopíme-li svou hříšnost, nic už nás nemůže po smrti svést a postavit nás proti Bohu. Tváří v tvář Bohu může člověk svůj vzdor vůči Bohu bolestně chápat už jen jako bezmeznou bláhovost. Toto bolestivé pochopení, které je zároveň očistou a činí člověka zralým pro dokonalý život v Božím společenství, nazýváme podle Písma svatého Božím „soudem“.

Při tomto soudu zvítězí zásluhou Ježíše Krista Boží milosrdenství - a to i v případě, že se člověk za života na zemi plně nezbavil hříchů. Ještě nikdo nebyl ostatně v hodině smrti prost všech hříchů. Jediným předpokladem Božího milosrdenství je, že jsme v pozemském životě věřili - to znamená, že jsme Boží milosrdenství přijali. Kdo vážně nechtěl přijmout milosrdenství Boží, pro toho se stane život po smrti věčným odloučením od Boha, což pro něho bude spojeno s věčným zármutkem, věčnou osamělostí, věčnou smrtí bez věčného zapomnění, bude to zkrátka „peklo“. O tom jsme už hovořili v kapitole o hříchu. (158)

Máme jen obrazy

Kdo četl pozorně předchozí řádky, jistě si uvědomil, že všechny jednoznačné výpovědi víry o životě po smrti jsou z druhé strany velice mnohoznačné - nebo jinak řečeno - jsou naprosto všeobecné. Co znamenají výrazy jako „dokonalý život“, „vzkříšení z mrtvých“, „radost“, „vykoupený svět“, „společenství s Bohem“? Nenarazíme na neřešitelné otázky, chceme-li například vědět, kde by se měly na tomto světě zdržovat všechny ty miliardy vzkříšených lidí či jak bude vypadat tělo, které už nemůže zemřít? A jak bude znít odpověď na otázku, kterou kdysi saduceové položili Ježíši: S kým bude ženat na věčnosti muž, který se na zemi několikrát oženil? (Marek 12,18-27)

A tak zjišťujeme, že si teď vůbec neumíme představit život, který je nám určen na věčnosti. Chceme-li si přece jen trochu přiblížit víru ve věčný život, můžeme postupovat dvojím způsobem. Především můžeme vyjádřit svou naději v určitých obrazech. Přitom si vybavíme (podobně jako to činí Písmo svaté) to nejlepší, co nám bylo dopřáno na tomto světě, a představíme si to všechno zvětšené málem do nekonečna. Tím získáme podobenství pro radost věčného života. Písmo svaté nám vylíčilo věčný život jednou obrazem nepředstavitelně nádherné svatební hostiny, jindy obrazem města se zlatými vraty posetými perlami, města, kde nikdy nenastane noc. Jindy zase obrazem nepředstavitelné slavnostní bohoslužby s neslýchanou hudbou. Nebo obrazem míru, panujícího na celém světě, na němž se podílejí dokonce i zvířata.

Takové obrazy mají ovšem jednu vadu: jsou poněkud závislé na tom, co člověk, který jich používá, právě pociťuje a co zakouší jako zvlášť cenné. A tak se může dokonce stát, že nás nenadchnou ani obrazy Písma svatého. Je tedy možné si křesťany dobírat otázkou: Kdo může považovat za vrchol slasti zpívat spolu s andělskými kůry? Nesmíme se dát takovým dobíráním zahnat do úzkých, nýbrž musíme si uvědomit, že obrazy jsou právě jen obrazy, a nemohou nám poskytnout ani jen přibližně pravdivou představ o tom, co jsme dosud vůbec nemohli vidět. Právě proto smíme pak hledat svá vlastní přirovnání, která říkají něco nám. Výstižné přirovnání radosti života věčného jistě například bude, řekneme-li si: Všichni lidé budou pak spravedliví a budou se navzájem milovat tak, jak je třeba. Nebo: Budeme pak konečně znát odpověď na všechny mučivé otázky, které nyní nemůžeme rozřešit. A také třeba: Bude pak konečně dosaženo spravedlivého vyrovnání toho, že mnozí lidé zde na světě nevinńě a nespravedlivě tak mnoho trpěli, zatímco jiní nikdy nepoznali nouzi nebo starosti či utrpení. (159-60)

(Se svolením zpracováno podle knihy: Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 157-60)