Opravdová lítost je znovuzrození (Henri Boulad)

...Často v nás naše zpovědi vůbec nic neobnovují, protože nedosahují k rovině opravdové lítosti. Vystupujeme odtud, jak jsme tam vstoupili a rozhřešení po nás sklouzne jako voda po kachním peří. (125) ...

Milost Boží nás naplní do té míry, jak veliká je propast, kterou v nás vyhloubí lítost. Chybí nám smysl pro naši vinu, smysl pro náš hřích, smysl, který není beznadějí nebo prázdnou výčitkou svědomí, nýbrž opravdovou lítostí.

Musíme sestoupit až k základům kořenů, abychom nalezli pramen. V lítosti je tajemství mládí, tajemství života, tajemství mimořádného dětství. Většinou žijeme v prostředních oblastech své bytosti. Hřešíme napolovic, litujeme napůl. Hledíme na svůj hřích napolovic a k Bohu se obracíme napůl. Vše v nás je polovinou a děje se to v prostředních oblastech se strašlivou prostředností. Nejsme ani živí, ani mrtví, ani horcí ani studení, ale vlažní, vlažní, vlažní. Naše lítost není tedy pravá lítost, ale formalita, nebo, což je horší, ospravedlnění sebe. Říkáme si: "Není to vlastně tak závažné, všichni to dělají." Dovoláváme se všemožných polehčujících okolností. Přikrašlujeme svůj hřích překrásným oděvem, líčidly a maskujeme ho a přivádíme ho před Pána ve tvaru docela malého hříšku, takového milého, roztomilého, dojemného. Vlastně jsme si už dali sami rozhřešení a cítíme se ospravedlněni. Odmítáme na sebe vzít odpovědnost za svůj hřích... (126-7)
...lítost se nebojí sestoupit až do hloubi viny, až do hloubi bytosti. V pravé lítosti beru svůj hřích do rukou, hledím na něj tváří v tvář, poznávám ho, přijímám ho, beru ho na sebe a zároveň ho popírám.

Poslední důstojnost člověka a jeho velikost spočívá v tom, že beru na sebe odpovědnost za svůj čin. Člověk je bytost, která se cítí odpovědná, která chce být odpovědná. Když se snažíme zakrýt naši vinu a zabalit ji všemožnými více méně lichými pohnutkami, víceméně smyšlenými ospravedlněními, odmítáme tuto odpovědnost. (127) ...

Odmítnutí uznat, že jsem hříšník, je jedna z příčin nejčastějších stavů vlažnosti a základní prostřednosti. (128)

...
Naše scestí a bloudění...! Každý z nás zažije jednou fiasko ve svém životě, neexistuje žádný životopis bez těchto ztroskotání. Můžeš svůj životní nezdar označit za katastrofu a dokonce rezignovat, nebo jej pochopíš jako požehnání a výchozí bod pro všechno podstatné. Vyslovená slova, která neměla padnout, jednání, kterého jsme měli raději zanechat, vše to, čeho litujeme a co v nás vyvolává tíhu, neklid, úzkost anebo hořkost, to vše se Bohu představí úplně nově a tak nám to může být k prospěchu. Katastrofy přestávají být katastrofami, chyby už nejsou chybami, pokud věřím, že Tvůrce je schopen všechno proměnit - dokonce zlé a falešné v dobré a správné.
(Henri Boulad: Všechno je milost, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 15O)