Pascha (Karl Rahner)

(řec. velikonoce, vypůjčeno z hebr. pesach = přechod) je každoroční opakování (/x anamnéze) první paschy Izraele na památku uchránění izraelských provorozenců a odchodu z Egypta (Ex 12,12-14.24-27 atd.): slavila se 14. dne v 1.měsíci zabitím obětního zvířete (beránka) jako obětního daru v kultovním místě (chrámu) a domácí obětní hostinou za určitého obřadu (v situaci odchodu, s nekvašeným chlebem, hořkými bylinami, několikanásobným připíjením, poukazem na odchod, chvalozpěvy). Pascha je anamnézí Božího ustanovení národa úmluvy jeho osvobozením z egyptského otroctví (Exodus). Velikonoční beránek je /x předobrazem Ježíše Krista (1 Kor 5,7; srov. též 1 Kor 5,6-8; Mk 8,15 Gal 5,9; v typickém významu nekvašeného chleba). Ježíš slavil svou poslední večeři jako hostinu k založení nové úmluvy v kultovním předjetí své smrti v rámci starozákonní oslavy paschy: použil dar chleba a jako hlava domácnosti podal pohár účastníkům hostiny. Slavení paschy křesťanskou obcí připomíná současně založení staré i nové /x úmluvy (velikonoční noc: mysterium paschale je klíčové slovo pro pojetí liturgie podle 2. vat.). Ve staré i nové úmluvě je slavení paschy výrazem očekávání nového exodu ke konečnému vysvobození.