Po II. světové válce (Jean Marie Lustiger)

/Po II. světové válce nebylo dlouho možno mezi Židy ve Francii hovořit o tom,co prožil židovský národ, ale přišla doba, kdy bylo o tom všem nutno promluvit a zcela jasně, aby se došlo k vnitřnímu uzdravení Francie./ - O holokaustu napsal výbornou knihu Noc spisovatel Elie Wiesel.

Není tu řeč o pomstě, ale o tom, aby se lidem připomnělo, čeho jsou schopní a co podstoupili. To se může začít znovu jak se židy, tak s jinými. Jestliže lidé nejsou schopni pojmenovat své hříchy, upadnou do nich znovu. Hřích má tu vlastnost, že nazývá dobrým to, co je zlé, anebo že skrývá to, co je zlé, což znamená totéž. A příčina takového utrpení, pramen takové hrůzy si zaslouží, aby byly pojmenovány. Jestliže chceme, aby lidstvo znovu nezapomnělo na svou důstojnost, která mu náleží, je toto potřebné! Má se vědět, proč to lidé udělali a jak to mohli udělat. Má se to vědět. (83) (...)

Myslel jsem tedy, že nacizmus je zlo absolutní. Ale později odhalení gulagu a šílenství Pol Pota v Kambodži a jiné podobné věci ukázaly, že fenomén zla se může opakovat rozličným způsobem! Tento fenomén zla je svázán se židovskou otázkou, ale týká se celého lidstva. Šuah, týkající se židů je snad vzorovým bodem duchovní krize civilizovaných národů XX. století a počátku století XXI. (84)

/Někteří kvůli tomu přestali věřit v Boha. A Missika se ptá, zda by Lustiger neřekl, že Bůh opustil lidi. Lustiger odpovídá:/
Ne. Jen to, že je to nesnesitelná bolest. A já ji snáším jen tehdy, když se na ni dívám jako v tajemství trpícího Mesiáše a spoluutrpení s ním. Mám jen tento jediný způsob, jak ji snášet.

/Wolton: A co mají říci ti, kdo nevěří v trpícího Mesiáše? Lustiger odpovídá:/
Nevím. Jak chcete, abych odpovídal za ně. Já vám říkám, jak já mohou snášet tuto bolest. (...) (84)
/Vícekrát četl knihu, v níž jsou jména zavražděných Židů/
Myslím, že židovské povědomí, a tedy křesťanské povědomí, povědomí trpícího Mesiáše pomůže pochopit tajemství lidského postavení, pomůže aspoň do něho vejít jinak než soustrastí „budhistického“ typu, což by bylo jen lhostejností. Dotyk s hloubkou hrůzy pomůže snad vyjít z hrůzy přes lásku k lidem. Otázka, kterou jsem si dával: „Budu se moci ještě někdy usmát“? znamenala: „V jak Velkém pátku, v jaké opuštěnosti se nacházíme?“ Věděl jsem, že Bůh miluje lidi, ale nemohl jsem popřít tuto tragiku. Chtěl jsem ji vzít na sebe. Štočky, prázdná slova, „zpívající zítřky“, „po deště pěkné počasí“, ne, to neříká nic.

Řečí duchovnosti a teologie jsem se mohl znovu usmát, když jsem pochopil, že toto zničení není konečné vítězství zla nad člověkem. Bůh zvítězil v vzkříšení, které dal Mesiáši. Věřit, že trpící Kristus je Mesiáš, to neznamená jen to, že oběť je Spasitel, ale že oběť nakonec zvítězila nad katem. (84-85) (...)

Abych byl jasný: to, co se stalo, označuje konec století osvícenství v srdci člověka. Je to konec racionalistické iluze, konec čistě rozumového chápání člověka. Ano, je třeba bojovat proti této iluzi, proti tomu pokušeni lidského povědomí, že by nástup vědecké éry pomohl odstranit zlo ve světě. Podle Bible je zlo vepsáno od začátku jako hřích do svědomí a morální svobody. (85)
(...)
Ten, kdo myslí, že rozum může zachránit rozum, skončí v zoufalství, když uvidí, že i sám rozum je ztracen. (86)

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 81-86)