Podle mých zkušeností (Ross Campbell)

Podle mých zkušeností působí trest za špatné chování nejdestruktivněji tehdy, když dítě upřímně lituje toho, co udělalo. Klíčovým slovem je tu "upřímně". Jestliže se dítě upřímně kaje za svůj špatný čin, pak by mu trest (zvláště tělesný) ublížil. Může mu ublížit především dvěma způsoby.

Za prvé, jestliže dítě pociťuje lítost nad svým nevhodným chováním, jeho svědomí funguje správně. To je přesně to, co chcete! Dítě se poučilo ze své chyby. Dobře vyvinuté a zdravé svědomí je nejlepším odstrašujícím prostředkem pro opakování špatného chování. Trest, zvláště tělesný, odstraní pocit viny a výčitky. Dítě je zbaveno těchto nepříjemných citů, neprožije je do hloubky, a proto se jeho špatné chování snadno opakuje.

Za druhé, potrestání dítěte za této situace snadno vyvolá hněv. Jestliže již dítě cítí lítost a upřímně se za svůj čin kaje, jeho vlastní svědomí se k němu chová přísně. Dítě trestá samo sebe. Proto potřebuje a hledá útěchu a nové ujištění, že přes svůj zlý čin je stále hodným dítětem. Dítě v takové chvíli zoufale toto ujištění potřebuje. Jestliže ale uděláte chybu, je hluboce zraněno. Za takových okolností bude dítě cítit, že je špatným člověkem a že my rodiče si myslíme totéž. Výsledkem bude pocit hněvu, zranění, pohoršení a často trpkost, která v dítěti zůstane po dlouhou dobu. (91-92) ...

Dalším důvodem, proč máme dítěti za těchto okolností odpustit, je to, že dítě během svého dětství musí poznat, jaké to je, když je mu odpuštěno. Jinak nebude vědět, jak se s vinou vyrovnat a bude mít problémy. Jen si uvědomte, kolik lidí je obtíženo vinou (včetně křesťanů), protože se nikdy nenaučili pocitu odpuštění. Těmto ubohým lidem může skutečně Bůh i druzí odpustit. Ale oni stále cítí svou vinu, přestože vědí, že je jim odpuštěno. My však můžeme dítě ochránit před těmito nevýslovnými problémy s vinou, jestliže ho naučíme, jak se má s vinou vyrovnávat, zvláště pokud jde o pocit odpuštění. Můžeme ho to naučit tak, že mu odpustíme vždycky, když upřímně lituje svého špatného chování. (92)

…
Dovolte svému dítěti, aby se podílelo na vašich duchovních zkušenostech. Čím dříve se dítě naučí důvěřovat Bohu, tím silnější se stane.

Dítě by mělo poznat, že Bůh řeší všechny osobní a rodinné potřeby včetně finančních. Potřebuje vědět, za co se jeho rodiče modlí. Tak například má znát vaše modlitby za potřeby druhých. Mělo by (podle své zralosti) vědět o problémech, kde prosíte Boha o pomoc. Nezapomeňte své dítě průběžně informovat o tom, jak Bůh pracuje ve vašem životě, jak vás používá ke službě druhým lidem. Dítě by také mělo vědět, že se modlíte za něj i za jeho zvláštní individuální potřeby.

Kromě toho se dítě musí od nás učit jak odpouštět a jak nacházet odpuštění od Boha i od lidí. Rodiče to dělají nejprve tak, že sami odpouštějí... Dalším příkladem je, že rodiče přiznají svou chybu, omluví se a požádají za odpuštění, když se dopustí chyby, která dítě zraní. Nemohu ani dost zdůraznit, jak je to důležité. Tolik lidí má dnes problém s vinou. Nemohou odpustit nebo nemohou pocítit, že je jim odpuštěno. Co může být horšího? Šťastný je ten, kdo se naučil odpouštět těm, kteří se proti němu prohřešili, a je schopen požádat o odpuštění a také ho přijmout. Je to důkaz duševního zdraví.

(Ross Campbell: Potřebuji tvou lásku Návrat, Praha 1992, 123-24)