Pojetí Mariiny svatosti (Max Thurian)

Pojetí Mariiny svatosti má vztah k našemu pojetí svatosti církve. Církev nebude "lidštější" tím, když ji budou prohlašovat za hříšnou. Ovšem, nakolik je církev společností složenou z lidí, zná v sobě hřích a jeho následky. Ale vírou vyznáváme, že církev je svatá. Pokud je Kristovým tělem, univerzálním společenstvím a duchovním zřízením, které založil Pán a které oživuje Duch, je svatá. Je svatá v Božím slově, které hlásá, ve svátostech Boží přítomnosti a Božího díla, které slaví, v řádu lásky a jednoty, který spravuje a udržuje. Zajisté, hříšní lidé, z nichž se skládá, mohou i přes své posvěcení vnášet hřích do společnosti, kterou církev vytváří. Ale víra nás nutí, abychom přesto vyznávali svatost církve, neboť tato svatost je kvalitou jejího pravého bytí, je součástí jejího povolání a její funkce jako matky věřících. Vidí-li někdo v církvi jen náboženskou společnost, vidí hřích, a jistým způsobem už vlastně nevidí církev, společenství a zřízení Kristovo. Církev je opravdu církví jen ve svatosti, ve svém povolání a ve své funkci matky věřících, která je zřízena pro hlásání slova, pro slavení svátostí, proto, "aby připravila křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky" (Ef 4,12). (22)

…
Jako Maria je věrná i církev svatá a Bůh ji miluje v její chudobě. Církev je především církev chudých, tak jako Kristus byl především přítel chudých. Církev zůstává při svém velikém poslání a při své skutečné svatosti místem, kde nepatrnost je milována, protože oslavuje Boha jako jediného velkého a mocného. Církev přeje skrytému životu. V ní je náš život ukryta s Kristem v Bohu. Církev svatá a věrná se nesnaží dělat hluk, upozorňovat na sebe, hledat si úctu. Církev žije svou svatost a svou věrnost v obyčejné lidské existenci. Nesnaží se ukazovat, upozorňovat na sebe, oddělovat se od lidí.

Žije uprostřed nich, ve všedních okolnostech jejich života. Od světa ji odlišují jen pravda, kterou v sobě nosí, svatost, kterou žije, láska, kterou vyzařuje. Církev nevyhledává společnost velkých tohoto světa. libuje si v přátelství těch, kdo jsou nesprávně nazýváni "malými lidmi". Jako šel Kristus na oběd k malému Zacheovi, jako měl rád stůl a společnost celníků, tak má církev v srdci privilegované místo pro lidi obyčejné, nízké, neslavné, bez velikosti, bez bohatství. S Marií má církev ráda obydlí v prostém domě v neznámém městečku. Spiritualita církve se má nejvíc vyznačovat duchem skrytého života v Nazaretě. To se nepříčí její krásné liturgii ani jejímu odvážnému kázání. liturgie je pro slávu Boží, je znamením nebeského království a je správné, aby do ní církev vkládala krásu a velikost. Kázání je pro spásu lidí a církev ho nemá z bázlivosti nechávat daleko od veřejného náměstí.

Avšak liturgie oslaví Pána tím víc, kázání bude tím účinnější, čím víc bude každodenní život církve, jejích členů, jejích služebníků, jejích zřízení, napodobovat život Panny Marie v Nazaretě. Její chudoba a její sloužící pokora budou jako u Marie přivolávat milost a budou oslavovat Pánovu štědrost. Neboť Bůh si volí slabé skutečnosti tohoto světa, aby dal vyniknout své moci. Moc církve by byla jen závojem halícím jedinou moc Boží. Bude-li církev opravdu chudá a sloužící, pak všechno, co v ní Bůh dělá, se ukáže jako milost a sláva jeho samotného. Bude-li církev ve své chudobě opravdu očekávání samo a vnímavost sama, vyjde najevo, že všechno, čím je a co dělá, je pouhý Boží dar.
(Max Thurian: Maria, Matka Pána, Brno Petrov 1991, s. 51)