Popelka Nazaretská (Václav Renč)

Kapitola VII

Kráčelo jaro Nazaretem.
Učilo ptáky zpívat dětem -
a v srdcích probouzelo žal.
Proč, proč je smutno v Nazaretě?
Proč je tak smutno v celém světě?
Že mor i v kvítí hořkne dál.

Též v tesařově domku chudém
stýská si panna nad osudem,
jejž vysloužil si bědný lid.
Vší silou duše své i těla
ta dívka pokorná by chtěla
na Králi spásu vymodlit.

A hle, vtom před ní znenadání
se jako tichý plamen sklání
zářivý jinoch neznámý.
Kdo je ten krásný? Anděl Páně.
Na prsou kříží bílé dlaně.
Co dívce nyní oznámí?

"Buď zdráva, Boží lásky plná!"
Domem se jako světlá vlna
rozlije neslýchaný hlas.
"Pán s tebou, květe liliový!"
A jinoch tajemnými slovy
zvěstuje Panně Boží vzkaz.

- Dechnutím Krále Hospodina
květ liliový počne Syna.
A staniž se tak ještě dnes!
Ač Král, Duch Boží, svatá Panno,
vyčkává na tvé ne či ano.
Svobodně vol a odpověz...





Kapitola XXII

Po Galileji, po Judeji
denně se velké divy dějí.
Kamkoli vkročí božský Pán,
jen promluví, a hned je všady
jak dobrý pastýř svými stády
zástupy lidí obsypán.

I chtějí stále nové divy.
Ti nejsou již tak trpěliví,
Popelko tichá, jak jsi ty.
Je-li Syn Boží dán jim k spáse,
ať zde je spasí, v tomto čase,
král mocný, slavný, neskrytý!…

Nastal čas velkonočních svátků.
Pán ubírá se na oslátku
do města k svaté oběti.
Zas Jeruzalém plný slávy!
Zas velechrám! A davy, davy
ve stále větším napětí.

Čekají - vědí nač. "Už jede!"
Smrtelně vážný, tváře bledé,
Pán vjíždí jednou z městských bran.
A davy se v tom okamžiku
dají do jásavého křiku.
"Ať žije král!" zní ze všech stran.

"Hosana Synu Davidovu!"
volají poznovu a znovu
ze stromů, z oken, z plochých střech,
až otřásá se Jeruzalém.
Snítkami oliv, listy palem
cestu mu stelou napospěch.

V tom holdování prostoduchém
sen otrocký se vznáší vzduchem:
- Teď pomine nám strast a žal!
Vždyť zemře-li kdo, zase vstane!
Dny jako stoly obtěžkané
nám prostře divotvorný král.

A jenom duše Mariina
z vítězoslavné jízdy syna
necítí radost, ale děs:
že za vším jásotem už nyní
přípravy temné kdosi činí,
temnější než sám Herodes.

Ba, jsou tu z mocných světa mnozí,
kdo slávy Kristovy se hrozí.
V srdcích jim syčí rajský had:
- Než vypadne nám z rukou vláda,
nutno ta kořící se stáda
odloudit, koupit, obelhat!





Kapitola XXXI

Vstal, skrývá se. Kde, v kterém místě?
Na cestě své ho najde jistě,
kdo věří v něj. A nalezna,
bude ho v duši mívat hostem.
Kde je tvůj zničující osten,
ó smrti, včera vítězná?

Denně v tom pozdviženém čase
Pán přicházel a mizel zase,
jak vlny vůní z jarních lích,
jak stíny oblaků, jež plynou,
jak deště v máji nad krajinou,
jak příboj nocí měsíčných,

jak tichý host a tišší vládce.
I blažíval své malé stádce,
jež kolem Panny Marie
se vyplašeno shromáždilo.
Ó Bože-lásko, Bože-sílo,
veď k studnám života i je,

ať ruce do nich ponoří si,
ať hříšné léčí, mrtvé křísí
a světlem prostupují zdi!
Veď je k těm studánkám, ó Pane,
jimiž tvé údy probodané
i slavně vzkříšeny se rdí.

A vedl je. A ze své dlaně
moc divotvornou vylil na ně,
ba sám se dal jim za kořist,
když provždy naučil je slovu,
kterým ho mohou denně znovu
svolávat, měnit v chléb a jíst.

Vedl je, učil po šest neděl.
Když se jim všecek vypověděl
v odpečetěných tajemstvích,
za město vyvedl své stádce.
Dal požehnání jim i matce
a potom - k nebi ruce zdvih.

A pak - ó, blesk, ó, oslnění!
To hudba hřmí, to zpívá hřmění,
to zem se bortí v základech?
- Nelze vám, syna mého děti,
na jeho krásu pohleděti,
před níž i nebe tají dech!

Odcházíš, zde jsi, je tě plno,
stokrát se vracející vlno,
jíž unášeno srdce lká.
Ó děti mé, proč neumírám?
Vy na tvář padáte - já zírám,
já smrtelná, já Popelka…



* * *

Se svolením převzato z knihy Popelka Nazaretská, kterou vydalo nakladatelství Trinitas