Poselství Jana Pavla II. ke světovému dni nemocných 11.2. 2002

1. Před několika lety byl 11. únor – den, v němž si církev připomíná zjevení Panny Marie v Lurdech – zvolen k oslavě význačné události: Světového dne nemocných. V roce 2002 jej oslavíme podesáté, tentokrát na slavném mariánském poutním místě, které se nachází ve Vailankanny v jižní Indii. Je zasvěceno Panně Marii – Uzdravení nemocných a bývá označováno za „Lurdy Východu“ (Anděl Páně, 31. července 1988). Miliony lidí přesvědčené o neustálé pomoci Matky Boží přicházejí v hluboké důvěře a oddanosti se svými prosbami na toto poutní místo na břehu Bengálského zálivu, situované v pokojném prostředí obklopeném palmami. Vailankanny přitahuje nejen křesťanské poutníky, ale také věřící jiných náboženství, zejména hinduisty, kteří v Panně Marii – Uzdravení nemocných spatřují starostlivou a soucitnou Matku trpícího lidstva. V zemi s dávnými a hlubokými náboženskými kořeny jakou je Indie, se toto poutní místo zasvěcené Matce Boží stalo místem setkání věřících různých náboženství a výjimečným příkladem jejich vzájem-ného souladu a obohacení.

Oslava Světového dne nemocných bude zahájena chvílí intenzivní modlitby za ty, kdo trpí a jsou nemocní. Vyjádříme tak trpícím svou solidaritu, jež vychází z vědomí tajemné povahy bolesti a její úlohy v láskyplném Božím plánu s každým člověkem. Oslava bude pokračovat důležitou úvahou a studií, které se budou zabývat křesťanskou odpovědí na lidské utrpení, jež jako by každým dnem narůstalo, v neposlední řadě skrze katastrofy způsobené člověkem a ukvapeným rozhodováním jedinců i společností. Úvaha přehodnotí roli a úlohu křesťanských zdravotnických struktur, nemocnic a jejich personálu, zdůrazní a potvrdí autentické křesťanské hodnoty, kterými by struktury měly být prodchnuty. Téma letošní úvahy – následování Ježíše, božského Divo-tvůrce, který k lidem přišel, „aby měli život a aby ho měli v hojnosti“ (Jan 10,10), vyžaduje jednoznačný postoj ve prospěch kultury života a plné nasazení v obraně života od jeho početí až po přirozenou smrt.



2. Je správné hledat nové a účinné způsoby sloužící ke zmírnění utrpení. Utrpení však přesto nadále zůstává základní skutečností lidského života. V určitém smyslu je stejně hluboké jako je hluboký člověk, dotýká se jeho vlastní podstaty (srov. Salvifici doloris, 3). Lékařské výzkumy a péče nedokáží utrpení zcela vysvětlit ani vymýtit. O jeho hloubce a různých podobách je zapotřebí uvažovat z hlediska přesahujícího pouhý fyzický aspekt. Mnohá náboženství se od dob svého vzniku snaží odpovědět na otázku o smyslu bolesti a uznávají nutnost prokazovat trpícím soucit a dobro. Z tohoto důvodu stála náboženská přesvědčení u zrodu léčebných praktik zaměřených na ošetřování a uzdravování nemocných a dějiny jednotlivých náboženství svědčí o tom, že organizované formy zdravotnické péče existovaly již v dávných dobách.

Církev uznává, že jiné než křesťanské výklady utrpení obsahují mnoho významných a ušlechtilých prvků; její chápání velkého lidského tajemství je však jedinečné. Abychom poznali zásadní a celkový význam utrpení, „musíme pohledět na zjevení Boží lásky, posledního pramene smyslu všech věcí, které existují“ (tamtéž, 13). Odpověď na otázku o smyslu utrpení „dal člověku Bůh skrze kříž Ježíše Krista“ (tamtéž). Utrpení, důsledek prvotního hříchu, nabývá nového významu a stává se účastí na spasitelském plánu Ježíše Krista (srov. Katechismus katolické církve, 1521). Utrpením na kříži přemohl Kristus zlo a umož-ňuje i nám, abychom nad ním zvítězili. Naše utrpení nabývá významu a hodnoty tehdy, spojíme-li je s utrpením Ježíšovým. Kristus, jako Bůh a člověk, vzal na sebe všechna utrpení lidstva a samo lidské utrpení v něm nabývá vykupitelského významu. V tomto spojení lidství a božství zjevuje utrpení dobro a překonává zlo. Vyjadřuji hluboký soucit se všemi, kdo zakoušejí bolest, a vroucně se modlím, aby se pro ně oslava Světového dne nemocných stala blahodárným okamžikem, který může v jejich životě odkrýt nové významné horizonty.

Víra nás učí hledat nejvyšší význam utrpení v Kristově umučení, smrti a zmrtvýchvstání. Křesťanská odpověď na bolest a utrpení není nikdy charakterizována pasivitou. Nejvyšší projev křesťanské lásky nacházíme v Ježíšově životě a skutcích. On „všude procházel a proka-zoval dobrodiní“ (Sk 10,38). Církev, pobízena touto láskou, vychází vstříc nemocným a trpícím a nabízí jim útěchu a naději. Nejedná se o pouhé prokazování dobročinnosti, protože důvodem je soucit a hor-livost vedoucí ke starostlivé a velkomyslné službě. Z toho také vyplývá velkomyslné darování se ostatním, zejména těm, kdo trpí (srov. Salvifici doloris, 29). Evangelní podobenství o milosrdném Samaritánovi výstiž-ně hovoří o nejšlechetnějších citech a jednání člověka, který se setkává s někým, kdo je v nouzi a trpí. Milosrdný Samaritán je ten, kdo se zastaví, aby se o trpící postaral.




3. Myslím na ten veliký počet mužů a žen působících po celém světě v oblasti zdravotnictví jako ředitelé zdravotnických center, kaplani, lékaři, vědečtí pracovníci, zdravotní sestry, lékárníci, ošetřující perso-nál a dobrovolníci. Jak jsem připomněl ve své posynodní exhortaci Ecclesia in Asia, byl jsem při návštěvách církevních společenství v různých částech světa často dojat mimořádným křesťanským svěde-ctvím mnoha skupin zdravotních pracovníků, zejména v oblasti péče o postižené éčitelně nemocné, stejně jako úsilím těch, kdo bojují proti šíření nových nemocí, jako je AIDS (srov. č. 36). Slavením Svě-tového dne nemocných vyjadřuje církev svou vděčnost a oceňuje nezišt-nou službu mnoha kněží, řeholníků a laiků, kteří působí ve zdravotnické péči, velkodušně se věnují nemocným, trpícím a umírajícím a čerpají sílu a inspiraci z víry v Ježíše Krista a z evangelní postavy milosrdného Samaritána. Příkaz, který Pán vyslovil při poslední večeři: „To čiňte na mou památku“, se vztahuje nejen na lámání chleba, ale poukazuje také na to, že Kristus za nás vydal své tělo a prolil svou krev (srov. Lk 22,19––20); jinými slovy daroval sám sebe druhým. Zvláště významným projevem tohoto sebedarování je služba nemocným a trpícím. Proto ten, kdo se jí věnuje, bude vždy v eucharistii nacházet nevyčerpatelný pramen síly a podnět ke stále nové velkodušnosti.




4. Církev je v přístupu k nemocným a trpícím vedena jednoznačným a celistvým pohledem na člověka, který byl „stvořen k Božímu obrazu a obdařen důstojností a nezcizitelnými lidskými právy“ (Ecclesia in Asia, 33). V důsledku toho církev trvá na principu, že ne vše, co je technicky proveditelné, je přípustné z hlediska morálky. Nový a obrov-ský pokrok, schopnosti lékařské vědy pro nás všechny znamenají velkou odpovědnost vzhledem k daru života, který nám Bůh poskytuje a který je neustále darem; v každé fázi a za každé situace. Je třeba, abychom byli bdělí a nedopustili jakékoli narušování či utlačování života. „Jsme... ochránci života, nikoli jeho vlastníky... Od okamžiku početí je v lidském životě přítomno stvořitelské Boží dílo a navždy v něm trvá zvláštní pouto se Stvořitelem, který je pramenem života i jeho jediným cílem“ (Ecclesia in Asia, 35).

Křesťanské zdravotnické instituce, pevně zakotvené v milosrdné lásce, pokračují v Ježíšově poslání péče o slabé a nemocné. Jsem si jist, že coby místa utvrzení a zabezpečení kultury života, budou nadále splňovat očekávání, jež do nich každý trpící příslušník lidského pokolení vkládá. Prosím Pannu Marii, Uzdravení nemocných, aby nadále posky-tovala svou láskyplnou ochranu těm, kdo jsou zraněni na těle i na duchu, a aby prosila za ty, kdo o ně pečují. Kéž dokážeme s její pomocí spojit své utrpení s utrpením jejího Syna, na cestě ke spáse, jež nás čeká v Otcově domě.



Castel Gandolfo 6. srpna 2001

Johannes Paulus PP II.



VYDAL SEKRETARIÁT ČESKÉ BISKUPSKÉ KONFERENCE PRAHA 2002
(PRO VNITŘNÍ POTŘEBU)

Převzato se svolením ze serveru TS ČBK