Pospolitost (Viktor E. Frankl)

Smysl individuality se naplňuje teprve v pospolitosti. Potud je hodnota individua odkázána na pospolitost. Má-li však mít sama pospolitost smysl, pak se nemůže obejít bez individuality individuí, která ji tvoří - zatímco v mase smysl jednotlivé, jedinečné existence zaniká, musí zaniknout, protože v mase by se jevila každá jedinečnost jako rušivý faktor. Smysl pospolitosti je konstituován individualitou a smysl individuality pospolitostí; „smysl“ masy je individualitou individuí, z nichž se masa skládá, rušen, a smysl individuality v mase zaniká (zatímco v pospolitosti roste). (85)
/K tomu v poznámce:/
Proto potlačuje masa také individualitu individuí, a proto omezuje jejich svobodu ve prospěch rovnosti:, na místo bratrství nastupuje stádní instinkt. (223)

(...) každá osoba je něčím uzavřeným, existujícím pro sebe - není ani dělitelná, ani sčitatelná. (86) (...)

Útěkem do masy ztrácí člověk to, co je mu nejvlastnější: odpovědnost; tím však, že se oddá úkolům, které mu ukládá pospolitost, do níž byl postaven, nebo do níž se narodil, člověk získává, a sice plus dodatečné odpovědnosti. Útěk do masy je takto útěkem před individuální odpovědností. Jedná-li člověk tak, jako by byl pouhým dílem nějakého celku a teprve tento celek tím opravdovým, pak může mít pocit, že se zbavil břemene odpovědnosti. Tato tendence útěku před odpovědností je motivem všeho kolektivismu. Opravdová pospolitost je bytostně pospolitostí odpovědných lidí - pouhá masa je však jen sumou odosobněných bytosti. (86)

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)