Postoj k modernímu světu (Vladimír Boublík)

Není pochyby o tom, že se některé vnější formy křesťanského života velice těžko mohou podílet na vytváření moderního života. Mnohé křesťanské zvyky a tradice se vytvořily v životě zemědělců a drobných řemeslníků; nemají proto žádný ohlas v životě moderní společnosti. Přetvářejí se v určitý křesťanský folklór, který je udržován při životě jenom v určitých úzkých kruzích církevního života a nedokáže ovlivnit současný svět.

Hlásání evangelia je též občas vázáno na pojmy a výrazy, které nejsou používané v jazyku dnešního člověka. Mnoho slov, která najdeme v dogmatických rozhodnutích církve nebo i v bibli, pochází ze židovské nebo z helénistické tradice, jejíž vliv je v moderním světě stále slabší. Hlásání evangelia by mělo tedy mít ohled na tuto situaci.

Není tedy pochyb o tom, že situace, která se vytvořila v moderní společnosti, vyžaduje na církvi určité přizpůsobeni, které by se vztahovalo i na hlásání evangelia. Křesťan nemůže zůstat hluchý k oprávněným touhám dnešního člověka a nesmí mlčet k jeho bolestem a úzkostem. Situace vytvořená v moderním světě je též určité „znamení doby“, které zavazuje křesťany, aby hledali v tajemném pokladu evangelia „nové i staré věci“, které by umožnily snazší setkání Krista s moderním člověkem. Možná, že jsme se dívali příliš dlouho s nedůvěrou k proudům, které vedly k vybudování nového světa. Často jsme je odsuzovali i pronásledovali. Zůstali jsme proto trochu stranou - a tato situace musí být překonána.

Postoj k modernímu světu bude však v souladu s vírou církve a Ježíšovým poselstvím, nejenom když si uvědomí některé nedostatky a slabosti v hlásáni evangelia, ale též když bude znát chyby a nebezpečí současného světa. Je jasné, že moderní svět má mnoho kladných stránek, uskutečnil opravdový pokrok a chce vytvořit skutečný humanismus; má však též mnoho chyb a stinných stránek a projevuje se v něm značná nejistota a tápání. Evangelium se nemůže přizpůsobit všem požadavkům světa - pouze oprávněným požadavkům; nechce jenom odstranit chyby v životě církve, ale též stinné stránky a bloudění v životě moderního člověka.

Touha současné teologie po bližším setkání s moderním světem je oprávněná a krásná; ve skutečnosti však v sobě skrývá velké nebezpečí, protože vidí evangelium ve světle moderních požadavků, a nechce vidět dnešní svět ve světle požadavků evangelia. Často se zapomíná, že svět a člověk nemohou soudit Boží slovo a omezovat ho podle svých potřeb: svět není měřítkem pro Boží slovo, nýbrž Bůh je měřítkem pro svět a jeho touhy.

Teologie minulosti se stavěla příliš záporně k modernímu světu a dopustila se proto jistých chyb; teologie budoucnosti chce projevovat při každé příležitosti bezvýhradný obdiv k modernímu světu - a dopouští se též mnoha chyb. Svět, který se vytváří, potřebuje pochopení, lásku i odpuštění; může a musí vyžadovat, aby křesťané odpověděli na jeho touhy a aby se zapojili do jeho budování. Nemůže však žádat, abychom mu místo víry přinášeli jenom filosofický humanismus nebo sociálně nauku a abychom mu hlásali křesťanství bez Boha a Krista. Svět antický nebo moderní - čeká na Krista, i když o tom neví, i když to popírá. Nemůže tedy potřebovat křesťanství bez Boha, vyžaduje však - a právem - aby Ježíšovo poselství mu bylo hlásáno způsobem, který může najít ohlas v srdci dnešního světa.
(118-19)

…
Při rozboru nauky synoptiků o Synu člověka jsme došli k závěru, že tato teologie spojuje v sobě dva mesiášské tituly, které by žádná židovská tradice nikdy nesloučila. Následkem tohoto spojení se Ježíšovo poslání jeví v jistém paradoxním světle: jako syntéza božské moci a lidské slabosti, smrti a vzkříšení, času a věčnosti. Žádný žid nikdy nedovedl sloučit vědomí božské všemohoucnosti s lidskou pokorou a poslušností; žádná židovská tradice by nikdy nemluvila o Synu člověka v souvislosti s naukou o smrti a bolesti ; žádná židovská apokalyptická literatura nikdy nemluví o tom, že uskutečnění eschatologického Božího království by mělo být závislé na pokorném kázání „Božího služebníka“ a na jeho smrti. Kdyby býval Ježíš ve svém kázání neuskutečnil tuto syntézu, apoštolové by k ní bývali nikdy nedošli, protože by to bylo v úplném rozporu s židovskou tradicí, která vytvářela jejich myšlení. Nepřeháníme proto, když tvrdíme, že Ježíš a pouze Ježíš je autorem „teologie“ Syna člověka, s kterou se setkáváme v synopticích.
(Vladimír Boublík: Setkání s Ježíšem, Křesťanská akademie, Řím 1970, 156)