Povídka z knihy W. Busche - Život bez všedních dnů

Za světové války jsem byl mladým důstojníkem. Byl jsem daleko od Boha. Můj otec se mne jednou zeptal: "Ty už nevěříš v Boha?" Odpověděl jsem mu: "Tak hloupý nejsem, abych Boha popíral, ale Bůh se mnou nesetkal, proto mne nezajímá."
Nějakou dobu po tomto rozhovoru jsem seděl s kamarádem v příkopu u cesty. Čekali jsme na rozkaz k postupu a vyprávěli si vtipy, v jakých se vojáci rádi vyžívají..., ale jednou se kamarád nezasmál. "Petře", říkám mu, "proč se nesměješ"? Tu se zvrátil a já vidím, že je mrtev. Střepina granátu ho zasáhla do srdce. Stál jsem ve svých 18-ti letech před mrtvolou svého kamaráda.
Ze začátku mne to vůbec nedojímalo: "Co jsi to za nezdvořáka, kamaráde, že se odporoučíš dřív než dovyprávím vtip?!" Ale v témže okamžiku mne polilo horko: "Kde teď je?!" Vidím se ještě stát u toho příkopu, když mne zalilo pronikavé světlo, jasnější než záře výbuchu atomové bomby. "Ten teď stojí před samým Bohem! " A následující zjištění bylo: "Kdybychom seděli obráceně, tak by to zasáhlo mne a stál bych teď před Bohem já!" Ne před nějakým pánbíčkem, ale před Bohem! Před Bohem, kterého jsem já ignoroval!
V tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem absolutně nežil podle toho, co Bůh zjevil. "A kdyby mě teď zasáhl výstřel, stál bych před Bohem." A bylo mi jasné, že bych asi nemohl žít věčně, ale že bych vešel do věčného zatracení. V tu chvíli přišel rozkaz: "Jde se kupředu!" Tak jsem nasedl. Zůstal zde můj mrtvý přítel. Po dlouhých letech jsem poprvé sepjal ruce a modlil se: "Milosrdný Bože, nenech mne padnout, dokud nebudu vědět, že nebudu zatracen!"
Šel jsem později k jednomu vojenskému faráři a zeptal jsem se ho co mám dělat, abych mohl žít s Bohem, abych nebyl zatracen. Odpověděl mi: "Pane poručíku, musíme napřed zvítězit, zvítězit, zvítězit!" "Sám to nevíte!" odvětil jsem mu a odešel. Byl bych snad upadl v zoufalství, kdyby mi jednoho dne nepřišel do rukou Nový zákon. "Tam stojí, jak může být člověk zachráněn!" pomyslel jsem si. Jenom jsem tak listoval, poněvadž jsem se v něm pořádně nevyznal. Mé oko se zastavilo na jediné větě: "Ježíš Kristus přišel na svět, aby spasil hříšné". Bylo to, jako by uhodil blesk. "Hříšník" - to jsem já, to mi nemusel nikdo vykládat. A chtěl jsem být spasen. Nevěděl jsem přesně co to znamená. Chápal jsem, že "být spasen" znamená dostat se ze stavu, ve kterém jsem se nalézal. Najít pokoj s Bohem. "Ježíš Kristus přišel, aby hříšné spasil". Když na to Ježíš stačí, musím jej nalézt. Nalézt Ježíše! Trvalo to ještě několik týdnů. Zkoušel jsem, zda by mi mohl někdo Ježíše ukázat. Ale žádný to nedovedl. A pak jsem udělal něco, co vám mohu vřele doporučit. Zavřel jsem se - byli jsme už e na pochodu - do starého statku. Dům byl napůl zbořený a vyklizený, ale jedna místnost byla ještě celá. Vešel jsem, zamkl, padl na kolena a řekl: "Pane Ježíši! V bibli stojí, že jsi přišel od Boha, abys spasil hříšné. Jsem hříšník. Nemohu ti do budoucna nic slibovat, poněvadž mám špatný charakter. Ale nechci být navěky zavržen, kdybych teď zemřel. Proto se tri teď Pane Ježíši, od hlavy až k patě vydávám. Dělej se mnou co chceš!" Nebyl žádný hluk, žádné velké pohnutí, ale když jsem vyšel, nalezl jsem Pána, Pána kterému jsem patřil. Toto byl počátek cesty spásy...

(W. Busch, Život bez všedních dnů, str.15nn)