Poznání sebe (Anselm Grün)

Seberealizace, kterou se dnes snažíme dosáhnout různými psychologickými a meditativními praktikami, byla pro mnichy výsledkem důsledné modlitby. Ale cílem této cesty modlitby nebyla seberealizace. Mniši nechtěli realizovat sami sebe, ale chtěli hledat Boha. Centrem dnešní ideální seberealizace je člověk. Všechno se točí kolem něj. Dokonce Bůh má sloužit k lidské seberealizaci. Cílem všech meditativních a náboženských praktik je rozvíjet všechny lidské schopnosti. Lidé rozpoznali, že k plnosti člověka patří také jeho náboženské založení. Proto je nutné je rozvíjet. Bůh se tak stává pouze prostředkem. Není zajímavý jako Bůh, ale pouze jako prostředek mé seberealizace. Mniši nechtěli realizovat sami sebe, ale hledat Boha. Snažili se odstranit v sobě všechno, co jim zakrývá Boha. Přitom zjistili, že člověk nemůže najít Boha, jestliže žije mimo sebe sama, jestliže sám sebe dobře nepozná. K poznání Boha dojdeme jenom prostřednictvím sebepoznání. To věděl již první mnišský spisovatel Evagrius Ponticus (t 399):

Chceš-li poznat Boha, nauč se znát nejdříve sám sebe.
A již dlouho před ním řekl Klement Alexandrijský (t 211), že člověk může dospět k poznání Boha jenom prostřednictvím sebepoznání:

Nejdůležitějším ze všeho poznání je, jak se zdá, poznat sám sebe; neboť jestliže někdo pozná sám sebe, potom pozná i Boha.

Podobně píše Nilus (+ kol. 430) v listu jednomu mladému mnichovi:
Především poznej sám sebe. Neboť nic není těžšího než poznat sám sebe, nic není namáhavějšího a nedá nám tolik práce. Ale jestliže jsi poznal sám sebe, pak budeš moci poznat i Boha.

Sebepoznání, které mají mniši na mysli, má různé aspekty: Jednak se člověk poznává vzhledem k Boží velikosti, kterou v sobě odráží. Člověk je Boží obraz. Takové pojetí lidského sebepoznání nacházíme především u Origena a Ambrože a v závislosti na nich pak u středověkých mnichů, spisovatelů Bernarda z Clairvaux (+ 1153) a Viléma ze St. Thierry (+ 1148):
Poznej sám sebe, protože jsi mým obrazem, a potom poznáš mě, jehož jsi obrazem. V sobě samém mě najdeš.

(...)
Oba aspekty patří k lidskému sebepoznání: člověk je Božím obrazem. Má poznat svoji důstojnost, svoji krásu a dobro, které do něj Bůh vložil, i schopnost stát se Božím příbytkem. Současně by měl v sobě odhalit všechno, co tento obraz překrývá a znetvořuje, měl by odkrýt všechnu temnotu, všechno zlé, zvrácené a znetvořené, všechno démonické. Potom jej Bůh uzdraví, obnoví v něm původní obraz, učiní jej tím, kým byl zamýšlen. A to není nic jiného než seberealizace člověka. Člověk sám sebe realizuje jako Boží obraz, nebo výstižněji řečeno: Bůh uskutečňuje v člověku svůj obraz. Cestou k tomuto cíli byla pro staré mnichy modlitba. (10)

(Anselm Grün OSB: Modlitba a sebepoznání, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 8-10)

…
Sebepoznání není pouhým předpokladem modlitby, ale obráceně zase modlitba pomáhá člověku, který chce sám sebe poznat.
Není nic, co by lépe prozkoumalo srdce než modlitba. Když se modlíme, vstupujeme do svaté přítomnosti Boží a jsme prozářeni až do nehlubšího nitra. Vše se stává zřejmým.

Modlitba nás staví před Boha. Boží světlo svítí i za fasádu mého konání a myšlení. Umožňuje mi poznat pravé motivy mého jednání a příčiny mých myšlenek i nálad. (...)
Jen Duch svatý dává pravé sebepoznání, bez něj se nemůže ani ten nejmoudřejší náležitě poznat nebo pochopit svůj vlastní stav duše.
Mnohé bych v sobě bez modlitby vůbec nepoznal. Neboť právě díky konfrontaci s Bohem se mi ozřejmí, co je ve mně zvráceného. Modlitba odkryje to, co by prosté pozorování neuvidělo. (16-17)
(...)
Schopnost modlitby, vést nás k hlubšímu sebepoznání, spočívá v tom, že nás konfrontuje s jednou osobou, s Bohem. Modlitba není monolog, ne- ní zobrazováním sama sebe, ale rozhovor s osobou na mně nezávislou. To mi umožňuje stanoviště, které je vně mě, z něhož se mohu i já sám mnohem objektivněji a obsáhleji poznat, než když kroužím sám kolem sebe v prostém sebepozorování a nejsem schopen od sebe poodstoupit. Člověk, který se dívá jen sám na sebe, je slepý vůči mnoha stránkám své- ho bytí: Tím že v modlitbě odhlížím od sebe a hledím na Boha, mohu na sebe pohlédnout z pohledu Božího a v Božím světle sám sebe lépe poznat. (16)
(...)
Modlitba pomáhá člověku od jeho malého já, které je spoutané ve vědomí, proniknout k sobě samému, k vlastnímu jádru osobnosti, které spojuje vědomí i nevědomí, Boha i člověka. (17)

(Anselm Grün OSB: Modlitba a sebepoznání, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 15-17)