Předkládáme Bohu záležitosti (Raniero Cantalamessa)

Tato cesta nemá sama v sobě nic mystického a mimořádného, ale je otevřená všem pokřtěným. Záleží v tom, že "předkládáme Bohu záležitosti" (srv. Ex 18,19). Mohu se rozhodnout sám, zda vykonám nebo nevykonám jistou cestu, práci, návštěvu, zda vynaložím peníze, a pak, když jsem se rozhodl, mohu poprosit Boha, aby se ta věc podařila. Avšak probouzí-li se ve mně láska k poslušnosti vůči Bohu, udělám to opačně: nejprve se otážu Boha - nejjednodušším prostředkem, který máme všichni k dispozici a kterým je modlitba -, je-li jeho vůle, abych vykonal onu cestu, onu práci, onu návštěvu, vynaložil tyto peníze. Potom to udělám nebo neudělám. Ale teď to bude v každém případě úkon poslušnosti k Bohu, a ne už má svobodná iniciativa. Je jasné, že normálně neuslyším ve své krátké modlitbě žádný hlas a nedostanu žádnou výslovnou odpověď, co mám udělat, nebo alespoň není nutné dostat odpověď, aby to, co dělám, byl úkon poslušnosti. Tímto počínáním jsem totiž předložil otázku Bohu, zřekl jsem se své vůle, vzdal jsem se samostatného rozhodnutí a dal jsem možnost Bohu, aby zasáhl do mého života, chce-li. Ať se potom rozhodnu k čemukoli, když jsem se řídil obvyklými měřítky rozlišování, bude to poslušnost vůči Bohu. ...Takto se přenechávají otěže vlastního života Bohu! Boží vůle prostupuje tímto způsobem stále víc tkáň celé existence, dodávají ceny a činí z ní "oběť živou, svatou a Bohu milou" Řím l2,1).

(Raniero Cantalamessa: Poslušnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, s. 43-44)