Pro děti - Obr a pět slovíček (o laskavosti)

VELIKÁNSKÝ OBR
V Zlatém Meziříčí na místě ne úplně vzdáleném, ale ani úplně blízkém, žil obr. Byl obrovský, špinavý, páchl a pořád si strkal prst do nosu. Neměl samozřejmě žádné přátele a všichni, kteří ho viděli, před ním vyděšeně utíkali. A jako všichni obři sežral všechno, na co přišel, například všechna zvířata v lese, jeleny, buvoly, divoká prasata a zajíce. Už pokácel všechny stromy, protože si z nich udělal párátka do zubů a jako dezert k tomu zhltnul ještě dvacet pět stromů broskví, jablek a hrušní. Lidé z toho kraje byli úplně zoufalí. Co teď bude obr žrát?

OTEVŘEL TLAMU A SPOLKNUL VŠECHNO
Jednoho dne obr potkal na cestě pastýře s ovcemi. Hned začal žrát jednu ovci za druhou a nakonec slupnul i pastýře. „Tohle byla dobrá svačinka,“ zabručel, „ale mám ještě hlad“.
Tonička a Bart zrovna jeli svým starým autem nakoupit. Přejeli právě hranici, když vtom je uchopila jedna velká ruka a pozvedla od země.
Byl to obr. Otevřel svou velkou tlamu a nacpal si do ní úplně všechno: Toničku, Barta i automobil, který jen trochu zapraskal.
Lidé z okolí se zavřeli v domech, zavřeli dveře na závoru a ucpali okna. Obr se ale pomalými kroky vydal ke škole. Zívnul, ale měl ještě hlad.
„Sněz nejdřív učitelku!“ křičely na něj děti.
Obr s úsměškem rozevřel tlamu, schramstnul nejdřív paní učitelku, a pak všechny děti ve škole.
Pak krknul, kýchnul a odešel si odpočinout za město.

STAROSTA A MALÁ MIMI
Všichni lidé ze Zlatého Meziříčí se shromáždili na náměstí u radnice. Mámy a tátové plakali. Kdo ví, jak se mají jejich děti v břiše toho obra? Nevzali si s sebou ani bundu, ani žádnou svačinu!
„Pošleme na něj vojáky!“, křičel starosta a další radní.
Půl hodiny potom se houf vojáků v přilbách, čtrnáct obrněných vozů a dvacet tři děl přiblížilo ke spícímu obrovi.
Generál zakřičel: „Pal!“
A déšť střel se snesl na obra.
Ani ho to nevzbudilo. Obrátil se na druhý bok a rozmačkal všechny kanóny. Starosta spolu s radními se chytili za hlavy a snažili se vymyslet, jak z toho ven.
Najednou starosta cítí, jak ho někdo tahá za sako. Je to holčička s hnědými vlásky a zelenýma očima.
Jmenovala se Mimi a zrovna dnes ráno nešla do školy, protože se teprve čerstvě uzdravila z chřipky.

„Proč ho nezkusíme jednoduše poprosit?“ řekla Mimi.
„Cože?“ podivil se starosta.
„Poprosme obra, aby nám děti vrátil a nechal nás na pokoji!“ Starosta a radní se rozesmáli: „Je tady snad někdo, kdo by za ním šel a požádal ho o to?“
„Já,“ řekla Mimi, a dřív, než ji někdo stačil zastavit, si pořádně zapnula všechny knoflíky svého červeného kabátku a vydala se za obrem.

TAJEMSTVÍ PĚTI SLOV
Holčička se zastavila před obrovskou hlavou obra a zatahala ho za jeden vous. Obr otevřel ospale jedno oko a rozmrzele se podíval na holčičku v červeném kabátku. A byl čím dál mrzutější, jako každý, koho někdo vzbudil ze spánku.
„Dobrý den,“ řekla Mimi.
Tak to mu nikdo nikdy ještě neřekl!
Obr s řevem vstal, vyvalil na ni oči, nejdřív zrudnul, pak zoranžověl a nakonec zfialověl. Vypadalo to, jako by ho někdo škrtil,
„Prosím…“ pokračovala Mimi.
Tak to mu taky nikdo nikdy ještě neřekl!
Obr začal kašlat a znělo to, jako když burácí hrom.
Při prvním zakašlání mu z tlamy vypadly ovce i s pastýřem, při druhém Bart, Tonička a jejich vrak, při třetím děti. „Ne! Učitelku ne!“ křičely.
Obr ale nakonec vyplivnul i učitelku, která, jakmile se ocitla venku, nakázala: „Všichni se hned postaví do dvojic a marš do školy!“
„Děkuji!“ řekla Mimi.
Tak to mu opravdu nikdo nikdy ještě neřekl!
A pak se najednou obr začal zmenšovat…
Kroutil se u toho a nadával: „Proč jsi to řekla? Neměla jsi to říkat!“
Během několika minut se stal najednou obr obříčkem, velkým asi tak jako Mimi.
Mimi měla zlaté srdíčko, a tak z ní bezděčně vypadlo: „Promiň!“
„Ajajaj!“ zakňučel obřík a pokračoval ve své proměně: odpadly mu velké nehty a namísto drsných vlasů mu narostly jemné blonďaté kadeře, jeho tváře byly najednou růžové a baculaté, jeho oči sladké a modré. Zkrátka se z něj stalo krásné dítě.
Bylo jen podivně ztuhlé,  skoro jako velká panenka…
Mimi si to uvědomila a svým pronikavým hláskem zašeptala: „Mám tě ráda!“
Chlapec, který byl dřív obrem, rázem oživl a řekl: „Děkuju moc!“
„Nějaké kouzlo mne proměnilo v obra. Ty jsi ale řekla těch pět správných slov, která mě zase mohla proměnit z obra v dítě.“
Mimi celá spokojená ho vzala za ruku a šli spolu na svačinu.

Zpracováno s laskavým svolením
podle příběhů A. Peiretti, B. Ferrero
Dossier Catechista 9/2017