Pro děti - Sultánova zlatá amfora (o úctě)

SULTÁN MĚL STRACH ZE SMRTI
Bylo to už dávno, kdy žil jeden sultán, který byl velmi zlý. Všichni, od nejslabšího až po nejsilnějšího, z něj měli strach. On měl ale strach jen z jedné věci: ze stáří. Celé dny a celé hodiny seděl na trůnu a díval se do zrcadla. Pozorně zkoumal svou tvář. Když si všiml, že má na hlavě šedivý vlas, okamžitě si ho vytrhl. Když uviděl stín jediné vrásky, hned se začal potírat nejrůznějšími mastičkami a pleťovými krémy, aby mu co nejrychleji zmizela. „Všichni se mě bojí,“, říkal, „dokud jsem mladý a silný, ale až budu starý, nikdo mě už nebude poslouchat!“
A aby mu nic nepřipomínalo stáří, přikázal, aby všichni staří lidé byli zabiti.

VYLOVIT AMFORU Z HLUBIN JEZERA
A tak sultánovi vojáci začali zbavovat království starých lidí. Od té chvíle se odevšad ozýval jen křik a pláč. To ale sultána vyrušovalo. A protože mu ještě v těle zůstal malý kousek srdce, rozkázal svým poslům, aby vyhlásili v jeho království toto shovívavé ustanovení: „Slyšte, slyšte,“ hlásali poslové. „Náš sultán, slunce naše jasné, vám ve své velikosti a štědrosti uděluje tuto milost: komu se podaří vylovit zlatou amforu, která spadla na dno královského jezera, ten zachrání život svému otci a jako odměnu si ještě tuto zlatou amforu odnese! Každý den vždy ráno to může zkusit jeden z vás! Pokud to nedokáže, propadne smrti i on sám. Toto je vůle našeho milovaného vládce!“ Všichni mladíci dobří v potápění se shromáždili do řady před královským palácem. Břeh jezera byl strmý a končil vysokým skalním výběžkem.
Když se někdo ze skály opatrně podíval dolů, uviděl tam jasně zářící zlatou amforu. Přešlo devadesát devět dní a devadesát devět mladíků ztratilo život. Nikdo z nich nebyl schopen onu zlatou nádobu z hlubiny jezera vytáhnout.

ASKER ZACHRÁNÍ SVÉHO OTCE
V jedné zapadlé vesničce v tomto království žil mladík jménem Asker. Když si všiml, že jeho otec začal stárnout, postavil na jedné ukryté mýtině malý domek, ve kterém ho ukryl, a každý den mu tam nosil jídlo. Jednoho večera zůstal Asker dlouho v tichu sedět blízko svého otce. „Můj drahý synu,“ řekl stařeček. „Co tě trápí?“
„Dnem i nocí myslím na zlatou amforu na dně královského jezera. Čím víc na ni myslím, tím víc nechápu, jak je možné, že když se shora někdo dívá na hladinu jezera, zdá se, že je možné se amfory skoro dotknout rukou, ale když se pro ni někdo ponoří do jezera, amfora zmizí, jako by ji pohltila hlubina.“
Muž tiše naslouchal. Chvíli se zamyslel, a potom se zeptal: „Můj synu, nevšiml sis, jestli náhodu na břehu, z kterého je amfora vidět, není také nějaký strom?“ „Ano, otče! Právě nad tím místem, kam amfora spadla, je jeden velký strom s dlouhými a hustými větvemi“.
„A nevzpomínáš si náhodou, jestli se obraz toho stromu neodráží na hladině jezera?“
„Ano, otče, strom se odráží ve vodě.“
„Tak v tom případě teď poslouchej, co máš dělat.“

ASKER ZKOUŠÍ SVÉ ŠTĚSTÍ
Asker se druhý den ráno objevil před sultánem s tím, že chce zkusit své štěstí. Sultán se zachechtal: „Scházela mi právě jedna hlava k tomu, abych jich měl přesně sto!“
Asker se vydal k jezeru a bez jediného zaváhání místo toho, aby se vrhl do vody, šel ke stromu, chytil se jeho silných větví a začal na něj šplhat. Z davu, který se shromáždil kolem břehu, bylo slyšet výkřiky údivu a soucitu.
„Chudák,“ říkali někteří, „strach ho zbavil rozumu!“
Asker mezitím vylezl na vrchol stromu, kde byla zlatá amfora zaklíněná mezi větvemi. Byla tam umístěna tak, aby se mohla odrážet na hladině jezera. Mladík ji vytáhl, slezl dolů a amforu přinesl sultánovi. Ten mu řekl: „Nemyslel jsem si, že budeš tak chytrý… Na ten trik s amforou jsi přišel sám?“
„Ne,“ odpověděl Asker. „Sám bych na to nikdy nepřišel. Ale mám starého otce, kterého jsem pečlivě ukryl před tvými strážemi. On přišel na to, kde se amfora ukrývá!“
„Á – tak to tedy je! Musíme si tedy uvědomit, že staří lidé jsou inteligentnější než mladí, když jeden z nich, aniž by se dostal k jezeru, dokázal najít to, co stovka mladíků před tím najít nedokázala!“
Od té doby v zemi tohoto sultána měli všichni v úctě staré lidi, a když náhodou kolem nich prochází někdo vrásčitý nebo s šedivými vlasy, všichni mu nabízí své místo nebo ho s úctou zdraví.
 

Zpracováno s laskavým svolením
podle příběhů A. Peiretti, B. Ferrero
Dossier Catechista 2/2018