Problém dnešní nauky o milosti (Gerhard Ludwig Müer)

Tématem naší úvahy má být „milost“. Zejména přičiněním apoštola Pavla se milost (řecky charis, latinsky gratia) stala slovem, který shrnuje křesťanské porozumění lidské existenci. Tomuto základnímu pojmu odpovídá u synoptických evangelistů snad nejspíše výraz „Boží království’, „Boží panství’. Na rozhodujícím místě v listě Římanům čteme: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše“ (Ř 3, 23-26 podle ekumenického překladu Písma;.

V této nanejvýš zhuštěné formulaci nacházíme všechny podstatné komponenty, které tvoří křesťanský pojem milosti:
o Všeobecná ztráta původní slávy před Bohem vinou hříchu.

Ospravedlnění všech Božím zásahem. Bůh otvírá lidem nový vztah k sobě (obnova Boží podoby v člověku, dar pokoje, smíření a společenství).

Dochází k tomu bez našeho přispění (zásluhy) a rovněž nikoli prostřednictvím zákona, tj. staré cesty spásy. Milost je Boží dar.

Bůh působí skrze svého Syna a jeho dějinné sebevydání, tj. skrze jeho zástupnou obětní smrt na kříži, smír, smíření čili mírovou smlouvu člověka s Bohem. Boží milost je proto zcela totožná s milosti Kristovou. Boží vnitřní vztah k nám a priori nelze myslet bez jeho dějinně-světského zprostředkování a nabídnutí v osobě a osudu Ježíše, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Pána.

Tento velkolepý dar spásy se ovšem stane naší spásou jen tehdy, když jej přijmeme, abychom z něho a skrze něj žili. To se děje ve víře. Víra zde neznamená jeden aspekt křesťanského života vedle naděje a lásky a nového jednání v Duchu Kristově. Jestliže je slovo „milost“ souhrnem Božího odpuštění a sebesdílení, pak „víra“ oproti tomu znamená souhrn jediného a celého děje lidské odpovědi, lidského sebevydání Bohu. Víra tedy znamená, že již nežiji pro sebe, namířen k sobě a sám skrze sebe, nýbrž z Božího odpuštění, obrácen k Boží blízkosti, že žiji skrze Ježíše Krista v Božím Duchu.

Možnost nalézt Boha ve víře je otevřena všem lidem bez jakéhokoli zákonného předpokladu etické, sociální či národnostní povahy, bez ohledu na osobní nadáni. Boží milost v Ježíši Kristu má universální rozsah, zahrnující celé lidstvo. Zároveň má eschatologický ráz. Rozmanité lidské cesty spásy i jediné Boží dějiny spásy s jeho vyvoleným lidem dosáhly v „plnosti času“ (Ga 4,4) svého cíle. Když se čas naplnil, poslal Bůh svého Syna, který se jako člověk zrodil z ženy a byl podřízen zákonu, aby všechny, kdo žili pod zákonem, vykoupil, a abychom obdrželi ducha synovství. V Ježíši Kristu a v jeho Duchu nadešla poslední etapa dějin spásy.

/Gerhard Ludwig Müer: Problém dnešní nauky o milosti/
(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 71-72)