r. 2000 (člověk může zakusit Boha; setkání s Bohem v přírodě; Grygar-proč věřím v Boha; kosmonaut Cernan o Bohu...)

Ve wordu je text ke stažení zde




SETKÁNÍ
S BOHEM


ČLOVĚK MŮŽE
ZAKUSIT BOHA

Pokud se o to snažíme, můžeme zakusit jeho světlo, když jsme v temnotách, jeho sílu, když jsme slabí, jeho přítomnost, když jsme osamoceni, jeho léčivou moc, když jsme zranění. Oči víry hledají a nacházejí Boha ve všem. Svatý Ignác z Loyoly dal svým následovníkům radu: hledejte a nacházejte Boha ve všem.

Musíme hledat a nacházet Boha v radostech lidské lásky, v nádheře vycházejícího slunce a v záři hvězd, v těžkém sněhu, ohýbajícím v zimě větve, u krbu na konci zdařilého dne.

Všechna skutečnost je odrazem Boha a Bůh v hluboké formě existence přebývá ve všem.
(Podle J. Powella)




SETKÁNÍ S BOHEM
VE SVĚTĚ PŘÍRODY

Věřící člověk nechodí prostě světem, ale chodí Božím světem, světem, který byl Bohem stvořen a který odráží jeho přítomnost, světem, kde Bůh bydlí. Věřící může ve víře - svým způsobem a podle svých schopností a temperamentu - potkat nebo zakusit osobu Boha v každodenním životě, neboť jinak by to byl postupný konec života a vztahu víry.

Nebezpečná je pro nás povrchnost. Můžeme se dívat na řadu stromů a vidět jen dřevo na topení. Můžeme se dívat na stránku krásné poezie a vidět jen slova. Nejhlubší a konečnou rovinou veškeré existence je Bůh sám, protože všechna skutečnost je účastí na jeho existenci a kráse. Proto je pro věřícího veškerá skutečnost posvátná; je viditelným znamením moci a přítomnosti Boží.

Největší překážkou víry je nepozornost. Bůh pracuje, mluví, uzdravuje, vše kolem nás obnovuje, ale my jsme slepí. Je třeba, abychom se modlili se slepým žebrákem z evangelia, který seděl za městskou branou a volal: «Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Pane, ať vidím!» (Podle J. Powella)





JIŘÍ GRYGAR
PROČ VĚŘÍM V BOHA

Vztah k Bohu je pro věřícího křesťana důvěrně osobní záležitostí, o níž se většinou ostýchá vyjadřovat veřejně; ne snad proto, že by se obával perzekuce či posměchu jako v dobách bojovně ateistické totalitní společnosti, ale z toho důvodu, že si je dobře vědom, jak nesnadné je popsat stav vlastního nitra běžným lidským jazykem a jak nesdělitelné jsou osobní prožitky, střádající se během vlastního života - života nezaměnitelného a jedinečného v celých dějinách vesmíru.

Vidíte, právě mi uklouzlo slovo vesmír a jistě ne náhodou. Věřící přírodovědec je možná v jisté výhodě, že poznává Boha nejen subjektivně jako každý jiný člověk, ale také prostřednictvím předmětu svého bádání, jímž je vždy určitý uzoučký výsek poznávání kosmu, od hvězd po mořské hvězdice, od vůně květin po vůni kvarků, od přenosných chorob po přenos záření či genetické informace. Při své práci používá vysoce neosobní (objektivní) vědecké metody, která připadá neodborníkům až protivně studená a zpochybňující.

Osvícenecký racionalismus minulého století, jenž dosud většina veřejnosti ztotožňuje s postojem současných vědců, víceméně naznačoval, že se při zkoumání přírody bez Boha docela dobře obejde, či - řečeno slovy Laplaceovými - "tuto hypotézu nikde nepotřebuje". Odtud také vyvěrala typicky ateistická víra marxistů, že věda postupně dokáže vysvětlit veškeré dění v přírodě, že neexistují věci vědecky nepoznatelné, nýbrž pouze dočasně nepoznané.

Během XX. století však došlo v hlavních oborech přírodních věd k velmi významným objevům a posunu celkového pohledu na schopnost člověka postihnout pravé příčiny dějů a vztahů v přírodě a předešlá vědecká pýcha tím vzala patrně již definitivně za své. Mám tím na mysli zejména obecnou teorii relativity, kvantovou mechaniku a molekulární genetiku, jež ukázaly, jak naivní byly naše předešlé pokusy objasnit existenci a chod vesmíru jako jakéhosi gigantického věčného orloje, který pěkně tiká proto, že do sebe zapadají nějaká ozubená kolečka. Existence a vývoj vesmíru nám dnes připadá snad ještě tajemnější než v době, kdy naši předkové věřili na bohy blesku, vod a sopek.

Troufám si proto tvrdit, že věřící přírodovědec může dnes svou víru v Boha opřít také o kvalifikovaný údiv nad podivuhodným řádem materiálního světa, jak to kdysi tak předvídavě a výstižně vyjádřil žalmista Páně:

"Nebesa vypravují slávu Boha silného
a dílo rukou jeho obloha zvěstuje" (Ž 19,2).





ASTRONAUT
O BOHU:
BŮH JE
SKVĚLÝ INŽENÝR

Americký astronaut Eugene Andrew Cernan se narodil v r. 1934 v Chicagu. Po otci pochází z Kysúc na Slovensku, po matce z jižních Čech. Byl druhým Američanem, který při letu kosmické lodi Gemini 9 v r. 1966 vystoupil do volného kosmického prostoru. V programu Apollo obletěl Měsíc v r. 1969 a nakonec se stal velitelem poslední americké výpravy na Měsíc v r. 1972 (let Apolla 17). V říjnu 1974 poprvé navštívil vlast svých předků a tuto návštěvu zopakoval o dvacet let později. Při této příležitosti poskytl rozhovor slovenskému novináři Alexu Mlynárčikovi. Zde naleznete výňatky z tohoto rozhovoru:

"...Tento svět plný nepokojů, válek, politických represí vypadá z Měsíce velmi mírumilovně, úchvatně. Odtud nejsou vidět žádné hranice - náboženské, politické, rasové. Jediné rozpoznatelné hranice jsou ty, které stvořil Bůh - řeky, jezera, pohoří, mořské pobřeží. Až na Měsíci jsem si uvědomil, že všichni žijeme na jediné nedělitelné planetě. Hovoříme různými jazyky, máme různé bohy, ale všichni stejně cítíme bolest, štěstí, hlad, uspokojení z dobře vykonané práce. V tom podstatném jsme si všichni podobní...

...Dodnes nevíme, jak vlastně Země vznikla, netušíme, jaký je další osud vesmíru. Naše mysl je příliš limitovaná, tato tajemství dokážeme předběžně řešit jen díky náboženství. Jsem však optimista a pragmatik, nevěřím, že lidstvo zahyne v katastrofě, kterou samo vyvolá. Nejsem však ani fatalista a věřím, že jsme se do tohoto světa dostali pomocí Boha, abychom tu na Zemi uskutečňovali to, po čem toužíme. Zatím se nám to příliš nedaří. Jsme slabí, nejistí, chybějí nám duchovní nástroje na dosažení našich tužeb. Bůh nám však drží palce, a proto nás vybavil čímsi úžasným: je to mozek a duše, tedy lidský duch. Pozorujeme, že se vyvíjejí nesmírně výkonné počítače, tvoří se umělá inteligence. Čím dál víc částí lidského organismu se dá nahradit. To je skvělé! Jsem nadšen vědeckým pokrokem, ale vím a pevně věřím, že jednu část člověka nenahradíme nikdy.

Je to právě duch. My sami bychom neuměli vybudovat vesmír, v kterém bychom mohli žít.

Bůh je doopravdy skvělý inženýr..."