r. 2005 /nejdřív se rozlob, city nelze znásilnit, souboje ve vztazích/

Ve wordu je text ke stažení zde



NEJDŘÍV SE POTŘEBUJEŠ ROZZLOBIT
ODPUŠTĚNÍ STOJÍ AŽ NA KONCI

Odpuštění tě nemá ponižovat a učinit bytostí bezbrannou, naopak – má tě osvobodit z moci lidí, kteří tě zraňovali a uráželi. Odpustit znamená vlastně pustit nepřítele. Škrtnout mu jeho dluh.

Při odpuštění není třeba potlačovat vlastní city; odpuštění stojí až na konci: přichází až po hněvu. Abys mohl promíjet, musíš nejprve připustit bolest, kterou ti ten druhý připravil, ale neměl by ses ve své ráně vrtat, jinak bys zraňoval sám sebe. Potřebuješ si tudíž bolest nejen uvědomit, ale i rozzlobit se. Nech v sobě stoupat hněv proti tomu, kdo tě zranil, protože je silou, která tě bude distancovat od toho, kdo tě zranil; pomůže ti vyvrhnout ze sebe toho, kdo ti ublížil.

Teprve když ses ho zbavil, budeš si umět říct: „Nu, i on je jen člověk. I on je jen poraněné dítě.“ Nebo se budeš umět modlit s ukřižovaným Ježíšem: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34).

(Podle knihy Anselma Grüna Poselství shůry,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství)



JAK MOHU MILOVAT NESYMPATICKÉHO !?
NEMOHU PŘECE SVÉ CITY ZNÁSILNIT


Příkaz lásky k lidem v našem okolí se nám jeví jako něco, co je nad naše síly. Jak mohu milovat člověka, který mi je nesympatický? Nemohu přece své city znásilnit.

Láska nás jistě nenutí, abychom potlačovali své negativní city a vůči všem nastavovali umělou blahosklonnou tvář. K jedné věci se však musíme přinutit: musíme udělat otazník nad svými předsudky a pokusit se podívat se na druhého nově.

K lásce se nemusíme nutit, ona vyrůstá z víry. Jen musíme své chování uvést v soulad s naším způsobem vidění. Jinak jsme v sobě rozpolceni. Nemusíme však ze sebe vytlačovat nějaké pocity lásky. Objevíme-li v druhém touhu po dobru, pak i v nás nabudou vrchu pozitivnější city.

Láska k tomu druhému pak spočívá v tom, že při jednání s ním bereme jeho touhu po dobru vážně, že v něm to dobré stále více podněcujeme, že přispějeme k tomu, aby v něm to dobré stále více přemáhalo všechno chorobné a nemocné, zlé a temné, tak aby se nakonec celý člověk stal dobrým.
(Podle knihy Anselma Grüna: Proměňující moc víry,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství)



PORÁŽKY A VÍTĚZSTVÍ MILUJÍCÍCH?
KDO NAŠEL SVOU HODNOTU, MŮŽE PONECHAT DRUHÉHO...

Tak jako víra, tak i láska opouští rovinu, kde se odehrávají hry bez konce. Hra bez konce, to je série vítězství a porážek. Mnozí lidé spolu dovedou komunikovat jen na rovině vítězství a porážek. Buď jsem silnější nebo slabší nežli ten druhý, buď vítězím já, nebo on. Jeden musí vždy nutně prohrát. Je to hra bez konce. Protože prohraji-li jednou, pak bojuji jen proto, abych příště vyhrál. A když nemohu nad týmž partnerem vyhrát, hledám si jiného, kterého porazím. Protože nevydržím ustavičně prohrávat.

Láska opouští tuto rovinu vítězství a porážek, přenese se přes ni a jedná s druhým na vyšší rovině. Nevidí v něm konkurenta, nýbrž člověka, v němž je mnoho dobrého.

Láska má zájem o to, posílit v druhém dobro, probudit v něm jeho možnosti a nechat ho žít. Nepotřebuje porážku druhého k tomu, aby uvěřila ve vlastní hodnotu a sílu. Kdo našel v sobě nebo spíše v Bohu svůj základ a svou hodnotu, ten může ponechat druhého, aby i on měl svou vlastní hodnotu.

(Podle knihy Anselma Grüna: Proměňující moc víry,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství)