Role víry v nemoci a léčbě (Ing. Aleš Opatrný, Th.D.)

Role víry v život ohrožujících stavech nemocného
(Podklady pro přednášku zdravotníkům)


Jakou roli hraje dle zkušenosti duchovního víra u nemocných v jejich vztahu k léčbě a ke smrti v život ohrožujících situacích?

Tuto otázku, si nemusíme klást jen z jako ti, kdo mají starost o víru či náboženský život člověka, ale i tehdy, když uvažujeme obecně o situaci nemocného a o tom, co mu může v jeho obtížných polohách života prospět.



Víra

Slovo „víra“ má v naší řeči velmi široké spektrum významů, měnících se i podle kontextu, v němž je užíváno. Velmi obecně je předmětem víry to, nač spoléháme. Tedy víra v sebe, v Boha, v přátele a jejich spolehlivost, ale také v pomoc amuletu či jakéhokoliv zázračného prostředku. Zde budeme mít na mysli víru, vyjádřenou nábožensky, tedy určitým způsobem kultivovanou a artikulovanou. V našem prostředí se setkáme nejčastěji (ale ne výlučně) v tomto smyslu s vírou křesťanskou. Tam je víra ve svém základě chápána jako vztah a to vztah člověka a Boha. Tento vztah ovšem může mít různé podoby a to od vztahu naplněného důvěrou a láskou, až po vztah zatížený strachem z nevypočitatelné moci Boha jakožto suverénního a nevypočitatelného vládce. Předběžně můžeme říci, že právě podle tvaru tohoto vztahu může být víra pro nemocného pomocí nebo překážkou. Zkušenost ukazuje, že tento „osobní tvar“ víry se u lidí skutečně různí.



Role víry v průběhu nemoci a léčby

Zkušenost ukazuje, že víra může život člověka integrovat a může dávat životu smysl i tam, kde druzí situaci hodnotí spíš jako smysl postrádající. Křesťan může z příběhu Ježíšova života, završeného smrti na kříži, čerpat naději, že i jeho utrpení a smrt mají před Bohem hodnotu, že jsou cestou, kterou se blíží k cíli, který leží za hranicí tohoto života a tohoto světa. Pokud má hlubokou zkušenost s odpuštěním, které u Boha nacházel, může se s větší důvěrou a pokojem dívat na uplynulý život, i když ho nehodnotí jako bezchybný. V Bibli, modlitbě a svátostech má prostředky pomoci a posily, o které ho nemusí připravit ani zhoršující se zdravotní stav. Přesto nelze předpokládat, že věřící člověk musí vždy procházet nemocí, umíráním a smrtí snadno a bez obtíží. Tyto fáze života mohou být i u věřících prožívány dramaticky či bezútěšně. A naopak i ten, kdo nejeví žádné známky prožívání náboženské víry, se může blížit ke smrti klidně a vyrovnaně. V hodnotících soudech je třeba být velmi zdrženlivým, protože do nitra člověka je mnohdy obtížné nahlédnout a dělat správné a oprávněné soudy o stavu naděje a víry je ještě obtížnější.



Psychika nemocného

Onemocnění, zvláště takové, které ohrožuje život pacienta, se samozřejmě neprojevuje jen v somatické složce člověka. Nemoc a vyhlídky na její další průběh mnohdy silně zatěžují psychiku nemocného, otřásají v jeho očích autoritou těch, na které s důvěrou spoléhal (to může být stejně Bůh jako lékař), a nezřídka vedou u výslovně věřících lidí ke krizi víry. I ten, u něhož leží témata víry mimo horizont jeho uvažování, má chápat, že krize víry je pro věřícího velkou obtíží, která v něm může navíc vyvolávat pocit viny a tak neutěšený stav prohlubovat. Pomocí zde nemůže být bagatelizování nebo přehlížení této oblasti, ale posílení, někdy až určitá „rekonstrukce“ víry člověka. Není samozřejmě možné paušálně stanovit, kdo se může a má na tomto úkolu podílet. Zdravotník především musí takovouto obtíž uznat, být ochoten ji vnímat, a je-li to možné, zprostředkovat pomoc, která k řešení krize vede.



Kdo může o víře s nemocným mluvit

Nemůžeme předpokládat, že s věřícími lidmi se bude stýkat pouze věřící zdravotnický personál nebo že rozhovor o otázkách víry patří výhradně do kompetence duchovního a ostatní se těmto otázkám vyhnou. Co by tedy měl ošetřující lékař o tomto problému vědět a na co by měl brát zřetel? Není možné ani potřebné předpokládat či požadovat, aby byl každý zdravotnický pracovník široce a hluboce vzdělán v oblasti náboženské víry. Můžeme zde ale klást obecný požadavek úcty k pacientovi jakožto člověku a respekt k jeho osobním zkušenostem i k jeho vnitřnímu (duchovnímu) světu. Aby toho dosáhl, musí se lékař nebo jiný zdravotnický pracovník bez ohledu na vlastní duchovní orientaci bezpodmínečně vyhnout tomu, co by mohlo nemocného v jeho obtížném stavu poškodit.

Zdravotník ani kdo jiný nesmí především oblast víry nemocného zesměšnit, i kdyby měla sebebizardnější rysy. V oblasti niterných skutečností kterým důvěřuje, je každý člověk velmi zranitelný. Dále nemá oblast víry nemocného bagatelizovat, i když je třeba přesvědčen o jejich objektivní bezvýznamnosti jak vzhledem k životní situaci pacienta tak k jeho životním hodnotám. Mohl by tím otřást určitými opěrnými body života nemocného, které jsou pro něho ve vážném zdravotním stavu enormně důležité. Celostní chápání osoby také vyžaduje, aby svět víry nebyl ignorován. Ačkoliv z hlediska léčebného procesu nebo z důvodů velmi špatné prognózy se mohou zdát požadavky na realizaci prvků víry nemocného zbytečné nebo zcela pominutelné, z pohledu nemocného se mohou jevit jako důležitější, než léčba sama. A konečně nesmí zdravotník téma víry zneužít k prosazení jakýchkoliv cílů, které by sledovaly jeho vlastní zájem a ne zájem nemocného.

Je-li to možné, má lékař podpořit možnosti komunikace nemocného o věcech jeho víry, pokud tuto možnost přímo neodmítá. Neznamená to, že by o tématu musel komunikovat sám, ale také to neznamená, že by věc musela být přenechána jen příslušnému duchovnímu. Lze říci, že o věcech nitra, o nadějích a obavách a o věcech své víry mluví člověk s tím, komu důvěřuje a koho si z určitých důvodů za partnera rozhovoru zvolí.



Psychika nemocného

Jak už bylo výše řečeno onemocnění, zejména život ohrožující, je pro člověka nejen fyzickou ale i psychickou zátěží. Je-li v konkrétním případě pro člověka jeho víra oporou a zdrojem jistoty, může významně napomoci ke snášení této zátěže, i když ji zcela neodstraní. Důsledky nemoci i dalších faktorů, provázejících život nemocného, se mohou stát příčinou psychického neladu či patologických stavů, které mimo jiné věřícímu zabraňují v plodném užívání jeho víry. Zde je třeba mnohdy překonávat předsudek, že pro věřícího je pomoc psychologie či psychiatrie buď zbytečná nebo nedůstojná. Oblast víry a oblast psychiky člověka sice spolu velmi úzce souvisí, jsou v mnohém na sobě závislé, ale nejsou zaměnitelné. Není pravdou, že psychologie případně psychiatrie je jakousi „sekulární alternativou“ či náhražkou náboženské víry, jak se mnohdy mylně soudí. Intervence psychologie nebo psychiatrie může věřícímu nemocnému pomoct k tomu, aby mohl svou víru dobře žít, a měl tak v ní oporu. Ovšem tam, kde je v krizi samotná víra, je pomocí jen její posílení a to je věc duchovní péče.



Patologie víry

Zmíníme se zde jen o dvou výrazných patologiích křesťanské víry.

Jednou je víra, pochopená jako všemocný nástroj, jehož pomocí může a musí být všechno obtížné, i nemoc sama, odstraněno. Důraz bývá v těchto případech kladen na víru nemocného, která má být tak silná, že její pomocí uzdravení prostě musí nastat. Pokud se neuzdravuje, je takový nemocný obviňován druhými nebo sám sebou z nedostatku víry, což může jeho stav silně zatěžovat a zhoršovat.

Druhou polohou je velmi zúžené chápání bolesti a utrpení jakožto jediného prostředku, který nemocného přibližuje k Bohu. Takový nemocný má obavy, že úleva, kterou by mu například přinesly léky tišící bolest, by byla něčím silně nedokonalým, ne-li přímo hříšným. Takovéto idealizovaní bolesti není křesťanskou vírou, je spíš ideologií pokrouceného křesťanství a je zatěžující a nebezpečné zejména tam, kde tuto ideologii nemocnému imputuje někdo z jeho okolí. Pokud nemocný z vlastního přesvědčení svou bolest, nemohoucnost nebo blížící se smrt přijímá jako skutečnosti, které ho k Bohu přibližují, bylo by velmi nerozumné a nešetrné mu toto jeho přesvědčení rozmlouvat. Pokud totiž vycházejí takovéto postoje skutečně z víry nemocného, nejsou projevem patologického zalíbení v bolesti ani snahou si pomoc u Boha „koupit“, ale jsou projevem zralé lásky a nalezení smyslu i v bolesti. Proto jsou pro nemocného pomocí

Autentická křesťanská víra je v zásadě prožíváním lásky mezi člověkem a Bohem a lásku k druhým lidem v člověku jaksi indukuje. Zní to trochu pateticky, ale zkušenost potvrzuje, že tam, kde se ve vztahu nemocného k Bohu a k lidem v zásadě „děje láska“, je víra člověka zdravá a tedy pomáhající i v těžkých obdobích nemoci a umírání. Nic na tom nemění ani občasné špatné nálady a nevole nemocného, kterými ostatně zatěžujeme své okolí i my zdraví, ač k tomu máme mnohem méně důvodů.