Růženec v kriminále (Václav Vaško)

"Apoštolským" cestám (po vězeňské cele roku 1953) jsem si vyhradil odpoledne. Prochodil jsem desítky kilometrů, ode dveří k oknu, od okna ke dveřím, občas jsem pod oknem postál. Modlil jsem se přitom kompletní růženec, radostný, bolestný a vítězný. O jeho tajemstvích jsem rozjímal nejrůznějším způsobem, jednou, že jdu v Ježíšových stopách, jindy jsem uvažoval o skutcích tělesného nebo duchovního milosrdenství, také o Desateru nebo Kázání na hoře. Představoval jsem si, že působím misíjně, dnes bychom řekli evangelizačně, v Rusku, v Čechách (netušil jsem, jakým misijním územím se staneme) a modlil jsem se v Kristově duchu, aby všichni jedno byli, za pravoslavné, české bratry, husity, židy, za věřící i nevěřící, za sjednocení křesťanů, porozumění mezi národy, zejména mezi Čechy a Slováky.

V souvislosti s růžencem si vzpomínám na setkání s Hankou Vrbíkovou, dnes Plockovou: "Hele, Vašku, byla jsem za Pepíkem na Bytízu. Řekl mi, že se tam kluci modlí řetězový růženec a že by byli rádi, kdyby se do toho řetězce zapojili i přátelé venku." Nevěděl jsem, co je "řetězový růženec". Vysvětlila mi, že každý, kdo se do něho zapojí, se modlí denně jeden z patnácti desátků, čímž vytvoří s dalšími čtrnácti jeho účastníky řetěz celého růžence. "Tak bychom byli duchovně spojeni my venku s těmi, co jsou zavření. Ještě mi chybí čtyři do počtu."

Přidal jsem se, vždyť bylo hezké být v duchovním spojení s kamarády odsouzenými v prvním procesu s Katolickou akcí. Do řetězce živého růžence se zapojili také moji rodiče. Když jsem pak byl zatčen, měl jsem dobrý pocit zvláštní duchovní blízkosti nejen s mukly na lágrech, ale i s rodiči a přáteli doma.


Z knihy Václava Vaško: Ne vším jsem byl rád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Záznam internetového rozhovoru s Václavem Vaško naleznete zde