Různé

Ježíš jedná s celníky milosrdně. Volá je, aby ho následovali. Očekává od nich, že jeho poselství budou lépe rozumět než spravedliví. Milosrdenství vůči sobě pak podle tohoto místa znamená, že s hříšníkem, který je v nás, zasedneme k jídlu, že jej pozveme, aby seděl u stolu našeho srdce, že se usmíříme s celníkem a hříšníkem v sobě. Hříšník v nás lépe než spravedlivý pochopí, čeho je schopna Boží láska. hříšník v nás zahanbí spravedlivého v nás a dá polovinu svého majetku chudým (srov., Lk 19,8). (70-71)
(…)
Jsme k sobě mnohem nesnášenlivější a krutější než Bůh, který by nám rád především prokázal svou dobrotu. Ve svém nad-já máme nemilosrdného soudce, který nás odsuzuje, a farizea, který nám nedopřádá život. (71)

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 70-71)

+

Dějiny křesťanství jsou současně dějinami věrnosti jeho pramenům a nevěrnosti křesťanských národů. Jsou to dějiny hříchů a stálého milosrdenství, které Bůh uděluje národům, kterým dal milost přijmout zjevení. Dokonce i ideální společenství, mám tu na mysli partikulární společenství založené na nějakém ideálu svatosti, jako jsou řeholní řády, mají dějiny vytvořené z hříchů a reformy, z období úpadku a obrody.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 60)

+

Děkuj Bohu za to, že smíš být hříšníkem. Neboť Bůh miluje hříšníky, ale nenávidí hřích. (D. Bonhoeffer).

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 5O) (5O)

+

Pro křesťana neexistuje "cizí člověk". "Bližní" je vždy ten, koho máme před sebou a kdo nás nejvíc potřebuje; nezáleží na tom zda je to příbuzný, zda ho "máme rádi" nebo ne, zda si "morálně zaslouží" pomoc nebo ne. Kristova láska nezná hranice, nikdy nepřestává, necouvá před ošklivostí a špínou. On sám přišel kvůli hříšníkům, ne kvůli spravedlivým. A žije-li v nás Kristova láska, jednáme jako on a jdeme za ztracenými ovcemi.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s.8)

+

Kdo trpícího těší, musí tedy nejprve trpět sám. Potom už jeho slova útěchy nepřicházejí zvenčí, nýbrž z nitra. Řeč útěchy je možná jen na základě skutečné jednoty. Není tu již prostě "utrpení", o kterém se mluví, nýbrž "tvé utrpení", které naše vzájemná láska změnila v "mé utrpení". A vůbec často stačí, když milující na trpícího hledí, tiskne mu ruku nebo jen u něho zůstává. Přítomnost milujícího mírní mé strasti, nacházím novou oporu v životě, svět kolem mne se mění, můj osud je náhle docela jiný, už nejsem uvězněn v těsných hranicích své bezvýchodné situace; stvořil pro mne nový svět, ba probudil mě k novému životu, ačkoli se na mém stavu pravděpodobně nic nezměnilo.

To je "tvůrčí přítomnost"; v ní se uskutečňuje pravá útěcha. Kdo se ale k takové útěše odváží, musí na sebe vzít všechny důsledky své obětavosti, a stále znovu opakovat svou tvůrčí přítomnost, že znamená vystupovat do oné tvrdé a naše bytí stravující lidské vazby, které říkáme věrnost. Utrpení druhého člověka na sebe nebereme, neseme-li je s ním jen jednou. Uděláme-li to přece, nepotěšíme ho, nýbrž ho podvedeme a jeho utrpení ještě zhoršíme. Utrpení se skutečně stane utrpením teprve svým rozložením do časoprostorů života.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 47)

+

Zoufal bych, kdybych neznal tvé milosrdenství, Pane. Vždyť ty nechceš hříšníkovu smrt, ale aby se obrátil a žil. Hříšnou ženu jsem viděl rozradostněnou a na otázku po příčině praví: "Jdi k lékaři a budeš uzdraven." Publikána /celníka/ jsem potkal a ptám se ho, a on odpovídá: "Důvěřuj". Tutéž odpověď mi dává kající lotr. Kananejská žena mne povzbuzuje: "Neustávej prosit a vytrvej". Podobenství o ztracené ovci mne, klesajícího pod břemenem hříchů, vzpružilo, abych doufal ve tvé milosrdenství, Pane, který jsi nepřišel volat spravedlivé, nýbrž hříšníky k pokání.

(Sv. Efrém: Hlasy Otců, str. 100)