Neexistují překážky,  které by láska našeho Spasitele nedokázala překonat. - archív citátů

Navigace: Tematické texty M MilosrdenstvíKrátké texty, citáty Různé

Různé

Ježíš jedná s celníky milosrdně. Volá je, aby ho následovali. Očekává od nich, že jeho poselství budou lépe rozumět než spravedliví. Milosrdenství vůči sobě pak podle tohoto místa znamená, že s hříšníkem, který je v nás, zasedneme k jídlu, že jej pozveme, aby seděl u stolu našeho srdce, že se usmíříme s celníkem a hříšníkem v sobě. Hříšník v nás lépe než spravedlivý pochopí, čeho je schopna Boží láska. hříšník v nás zahanbí spravedlivého v nás a dá polovinu svého majetku chudým (srov., Lk 19,8). (70-71)
(…)
Jsme k sobě mnohem nesnášenlivější a krutější než Bůh, který by nám rád především prokázal svou dobrotu. Ve svém nad-já máme nemilosrdného soudce, který nás odsuzuje, a farizea, který nám nedopřádá život. (71)

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 70-71)

+

Dějiny křesťanství jsou současně dějinami věrnosti jeho pramenům a nevěrnosti křesťanských národů. Jsou to dějiny hříchů a stálého milosrdenství, které Bůh uděluje národům, kterým dal milost přijmout zjevení. Dokonce i ideální společenství, mám tu na mysli partikulární společenství založené na nějakém ideálu svatosti, jako jsou řeholní řády, mají dějiny vytvořené z hříchů a reformy, z období úpadku a obrody.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 60)

+

Děkuj Bohu za to, že smíš být hříšníkem. Neboť Bůh miluje hříšníky, ale nenávidí hřích. (D. Bonhoeffer).

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 5O) (5O)

+

Pro křesťana neexistuje "cizí člověk". "Bližní" je vždy ten, koho máme před sebou a kdo nás nejvíc potřebuje; nezáleží na tom zda je to příbuzný, zda ho "máme rádi" nebo ne, zda si "morálně zaslouží" pomoc nebo ne. Kristova láska nezná hranice, nikdy nepřestává, necouvá před ošklivostí a špínou. On sám přišel kvůli hříšníkům, ne kvůli spravedlivým. A žije-li v nás Kristova láska, jednáme jako on a jdeme za ztracenými ovcemi.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s.8)

+

Kdo trpícího těší, musí tedy nejprve trpět sám. Potom už jeho slova útěchy nepřicházejí zvenčí, nýbrž z nitra. Řeč útěchy je možná jen na základě skutečné jednoty. Není tu již prostě "utrpení", o kterém se mluví, nýbrž "tvé utrpení", které naše vzájemná láska změnila v "mé utrpení". A vůbec často stačí, když milující na trpícího hledí, tiskne mu ruku nebo jen u něho zůstává. Přítomnost milujícího mírní mé strasti, nacházím novou oporu v životě, svět kolem mne se mění, můj osud je náhle docela jiný, už nejsem uvězněn v těsných hranicích své bezvýchodné situace; stvořil pro mne nový svět, ba probudil mě k novému životu, ačkoli se na mém stavu pravděpodobně nic nezměnilo.

To je "tvůrčí přítomnost"; v ní se uskutečňuje pravá útěcha. Kdo se ale k takové útěše odváží, musí na sebe vzít všechny důsledky své obětavosti, a stále znovu opakovat svou tvůrčí přítomnost, že znamená vystupovat do oné tvrdé a naše bytí stravující lidské vazby, které říkáme věrnost. Utrpení druhého člověka na sebe nebereme, neseme-li je s ním jen jednou. Uděláme-li to přece, nepotěšíme ho, nýbrž ho podvedeme a jeho utrpení ještě zhoršíme. Utrpení se skutečně stane utrpením teprve svým rozložením do časoprostorů života.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 47)

+

Zoufal bych, kdybych neznal tvé milosrdenství, Pane. Vždyť ty nechceš hříšníkovu smrt, ale aby se obrátil a žil. Hříšnou ženu jsem viděl rozradostněnou a na otázku po příčině praví: "Jdi k lékaři a budeš uzdraven." Publikána /celníka/ jsem potkal a ptám se ho, a on odpovídá: "Důvěřuj". Tutéž odpověď mi dává kající lotr. Kananejská žena mne povzbuzuje: "Neustávej prosit a vytrvej". Podobenství o ztracené ovci mne, klesajícího pod břemenem hříchů, vzpružilo, abych doufal ve tvé milosrdenství, Pane, který jsi nepřišel volat spravedlivé, nýbrž hříšníky k pokání.

(Sv. Efrém: Hlasy Otců, str. 100)


Čtení z dnešního dne: Pátek 9. 12.

1. čtení - Iz 48,17-19; Evangelium - Mt 11,16-19

Komentář k Iz 48,17-19: Je i na nás, abychom se poučili ze zkušenosti minulých generací. Hospodinovo slovo je totiž příslibem pro jednotlivce, ale i pro uzdravení celé společnosti.


Zdroj: Nedělní liturgie

Jak Bůh ohlašoval Vánoce ve Starém Zákoně

Jak Bůh ohlašoval Vánoce ve Starém Zákoně
(8. 12. 2022) Dávno předtím, než se odehrál vánoční zázrak, zjevil Bůh jeho důležité momenty několika svým prorokům. Patří…

Ježíš se rodí na svět i skrze nás

Ježíš se rodí na svět i skrze nás
(6. 12. 2022) Obrácení znamená začít žít jako Maria. Je tak uchvácena a  přemožena životem, který roste v jejím těle, že si…

Polarizace není katolická, snažme se o harmonii

(1. 12. 2022) Polarizace není katolická. Katolík nemůže myslet „buď-nebo“ a vše redukovat na polarizaci. 

Mikuláš (6.12.)

Mikuláš (6.12.)
(1. 12. 2022) Mikulášova velikost byla v jeho každodenní dobrotě a laskavosti. (Benedikt XVI.)

Odolal nabídce ´trafiky´ a šel na smrt - Svatý Edmund Kampián - svátek 1.12.

(29. 11. 2022) Svatý Edmund Kampián byl anglický kněz a jezuita, který pobýval i v Brně a Praze. Před popravou byl vyzván, aby se zřekl…

Co jsou roráty?

Co jsou roráty?
(28. 11. 2022) Prastaré adventní zpěvy, které se zpívají v brzkých ranních hodinách jen za svitu svící…